Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dvakrát jsem během plavby kolem světa ztroskotala, říká mořeplavkyně

  19:04aktualizováno  19:04
Jako malá si umínila, že až vyroste, bude se plavit po moři. O necelých třicet let později jako první žena obeplula svět. „Na jedné straně zažíváte velmi opojný pocit velké svobody, na druhé straně je to strašně tíživé,“ popsala v rozhovoru pro iDNES.cz osamocené chvíle na palubě uprostřed oceánu francouzská mořeplavkyně a spisovatelka Isabelle Autissier.

Francouzská jachtařka Isabelle Autissierová připlouvá do přístavu Waitemata v novozélandském Aucklandu během své cesty kolem světa. (únor 1999) | foto: Profimedia.cz

Kdy jste se rozhodla, že budete mořeplavkyní? Co vás k tomu vedlo?
Přestože jsem vyrůstala v Paříži, trávila jsem už od dětství prázdniny s rodinou v Bretani. Bylo mi šest nebo sedm let, když jsem se poprvé dostala na loď, a strašně se mi to líbilo. A znáte to, když je vám tolik, začnete si říkat „až budu velká, tak...“. Tohle byla ta chvíle, kdy jsem se rozhodla.

Rodiče vás v tom podporovali?
Musím říct, že rodičům vděčím opravdu za hodně. Sami milovali plavbu na lodi, a tak jsme často jezdili do Bretaně. Bydleli jsme sice na pařížském předměstí, ale i v zimě jsme hned po Štědrém dnu nasedli na loď a někam jsme pluli. Další věc, za kterou jsem jim vděčná, je, že i v 60. letech, kdy jsem vyrůstala, jsem měla otevřené všechny možnosti. Nikdy jsem od nich neslyšela, že bych něco nesměla nebo neměla dělat, protože jsem holka.

Fotogalerie

Kdy jste poprvé plula sama?
Jako poměrně mladá. V Bretani jsme měli jednoduchou dřevěnou loďku bez jakékoli kajuty. Obvykle jsem se plavila se svými třemi sestrami, ale když mi bylo asi dvanáct, byla jsem tam sama, a tak jsem se vypravila na malý ostrov naproti pobřeží. Když mi bylo kolem dvaceti let, zhotovila jsem si první plachetnici a poprvé se vydala na transatlantickou plavbu.

Vy jste si vyrobila plachetnici?
Ano. Po večerech s jedním kamarádem jsme nakoupili materiál a postavila jsem ji. Naučila jsem se, jak se se vším pracuje, a bylo to.

Jak jste dospěla k rozhodnutí, že chcete závodit?
Jsem původně inženýrka agronomie, specializovala jsem se na lov ryb, konkrétně velkých korýšů, a pracovala jsem pro výzkumné agentury. Když jsem zhotovila svoji velkou loď, vzala jsem si rok neplaceného volna a jela jsem do Brazílie a na Antily. Prostě jsem se rok plavila.

Pak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit závodně. Chtěla jsem se něco nového naučit a zjistit, zda bych to zvládla. Zapsala jsem se na závod, jemuž se říká minitransatlantická plavba. Mini proto, že se sami plavíte na malých lodích, které jsou dlouhé jen 6,5 metru. A ono to šlo. Dokonce velmi dobře – první etapu jsem vyhrála a celkově jsem skončila třetí. Tak jsem se vrátila ke svému snu malé holčičky a řekla si, proč bych neobeplula celý svět?

A tak jste se dostala k tomu slavnému závodu, v němž jste jako první žena obeplula svět?
Ano. Samozřejmě, že to nebylo lusknutím prstu. Hodně jsem váhala a přemýšlela. Ale pak jsem si řekla, že abych zjistila, jestli na to mám, nebo nemám, tak to musím zkusit. A že pokud bych to nezkusila, celý život bych toho litovala.

Jaký to byl pocit po doplutí?
Bylo to úžasné. Ale plavba byla těžká. Zažila jsem i vážnější nehody než na předchozích závodech, protože se mi zlomil stěžeň.

Kudy jste při závodu plula?
Těžko se to popisuje. Cesty jsou pokaždé jiné. Jednak se musí kalkulovat s oblastmi, kde dují pravidelné větry, a pak s oblastmi, kde to závisí na aktuální meteorologické situaci. V Atlantiku se dá plout rovně, tam jsou pravidelné větry. Od 40. rovnoběžky je oblast, kde bývá velké množství bouří a větry jsou tam nepravidelné a silné.

Když vyjíždíte z Francie (sólový závod Vendée Globe začíná ve Francii – pozn. red.), musíte na jih Atlantským oceánem, pak se plavíte kolem pobřeží Jižní Ameriky a pokračujete k Jižní Africe, proplujete mezi Austrálii a Antarktidou, následně začnete stoupat k mysu Horn, a pak se vracíte středem Atlantiku.

Čím jste se živila během plavby? Lovila jste si i ryby?
Všechno jsem měla na lodi. Nelovíte nic, protože by vás to zdržovalo. Moje loď byla velmi praktická a lehká, ale žádný komfort na bydlení tam nemáte. Většinou jíte sušenou stravu. Máte tam rychlovarnou konvici, takže to jen zalijete a sníte.

Isabelle Autissier

Narodila se v roce 1956. Vyrůstala na předměstí Paříže, ale její život byl od útlého dětství spjatý s mořem.

V roce 1991 jako první žena v sólovém závodě obeplula svět.

V 90. letech 20. století své mořeplavecké zážitky popisovala v kratších reportážích, později začala psát romány. Získala za ně i několik literárních cen. Poslední román Náhle sami byl v širší nominaci na prestižní francouzskou literární cenu Prix Goncourt.

Je předsedkyní francouzské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Žije na moři a v La Rochelle.

Na začátku jste zmínila, že se vám při závodu zlomil stěžeň. Co se stalo?
To bylo poprvé, kdy jsem plula okolo světa, v roce 1994. Byl to etapový závod a první etapu jsem vyhrála. Během druhé etapy se mi v Indickém oceánu zlomil stěžeň, takže jsem se zastavila na malém francouzském souostroví Kergueleny, kde jsem loď opravila, vyrobila provizorní stěžeň a vyplula dál.

Jenže mě zastihla bouře a moje loď se otočila o 360 stupňů, všechno bylo kompletně zničené. Neměla jsem kajutu, stěžeň, kormidlo, zůstala jen ta skořápka. Byla jsem tehdy asi dva tisíce kilometrů od Austrálie, tak jsem čekala, než mě někdo přijede zachránit. Za čtyři dny připlula australská loď.

Zažila jste ještě nějaký jiný problém?
Podruhé jsem ztroskotala v Tichém oceánu v roce 1999. Tehdy mě také zastihla bouře a tentokrát loď zůstala vzhůru nohama. Ale už jsem to předvídala, tak jsem měla promyšlené, jak se z této situace dostat. Byla jsem tedy schopná opustit kabinu a aktivovat záchranný systém. Zachránil mě jeden italský spoluúčastník závodu.

Cítila jste se osamělá uprostřed oceánu?
Moje samota byla volbou, takže to nebylo, jako kdybych nuceně nastoupila do vězení nebo když jsou staří lidé osamělí. Velmi mě to obohatilo, protože to byla samota, kterou jsem si zvolila, navíc pouze na jistou dobu.

Na jak dlouho?
Sólový závod bez zastávek trval tři měsíce. Etapový závod je na pět týdnů. Já jsem byla celkem na čtyřech plavbách kolem světa, tři byly etapové a jedna bez přestávek.

Měla jste vytyčenou trasu?
V době, kdy jsem začínala, ještě žádná pravidla nebyla. Jenom jste musela vyplout z jednoho bodu a doplout do druhého. Klíčem k úspěchu je to, že na plachetnici pracujete s počasím a analyzujete ho. Když plujete rovně, tak jste častokrát pomalejší, než kdybyste to vzala oklikou oblastmi, kde je dobrý vítr.

Překvapilo vás něco?
To není jednoduchá otázka. Myslím, že jsem byla dostatečně připravená na všechny technické problémy, ale zaskočily mě duševní a morální potíže. Jste hrozně daleko od lidí a zodpovídáte jen sami za sebe. Na jedné straně zažíváte velmi opojný pocit velké svobody, na druhé straně je to strašně tíživé a musíte žít s následky svých činů.

Ještě závodíte?
Se závoděním jsem kompletně přestala v roce 2005, ale s plavením kolem světa jsem skončila už o pět let dříve. Bylo to z vícero důvodů. Jednak jsem tu plavbu podnikla čtyřikrát, takže jsem si říkala, že už dobrý. Pak mě to táhlo i k jiným věcem. A byla tu také otázka rodiny, mého partnera a mých blízkých. Pro ně to bylo velmi náročné. Kdyby se mi něco stalo, byli by bezmocní. V jistém smyslu to pro ně bylo těžší než pro mě.

Co vás naučilo moře?
Naučilo mě hodně o mě samé, jak posouvat vlastní hranice a jak si důvěřovat. Protože když se plavíte sama, musíte věřit sama v sebe. A právě to, že jsem se plavila sama, mě paradoxně přiblížilo k ostatním lidem. Nakonec je podružné, že na lodi nemáte komfort. Těžké a podstatné je to, že jste daleko od svých blízkých, což pociťujete o dost intenzivněji. Cítím se teď mnohem blíž svým blízkým, než jsem jim byla předtím. A v mezilidských vztazích jsem přirozenější a více spontánní.

Co je nejdůležitější pro mořeplavkyni?
Když se chce někdo plavit po moři, musí být hodně cílevědomý. V dnešní době je to těžké, lidí na moři je více a je těžké najít si sponzora. U samotné mořeplavby si musíte najít harmonii, nemůžete tlačit na pilu a musíte se plavit v souladu s mořem. Když vypluji na moře, mám pocit, jako kdybych se nějakým způsobem vracela domů. Musíte z toho mít radost a to je myslím i důvod, proč jsem uspěla.

Vybavíte si nějaký krásný zážitek?
Byly jich tisícovky. Ale pokud bych si měla vybrat jeden zážitek, tak to bylo, když jsem se poprvé plavila kolem světa a připlula jsem do oblasti, kde bývají bouře a je tam hodně větrno. Shodou okolností jsem měla narozeniny. Stála jsem na palubě, a ačkoli byly vysoké vlny, bylo moře poklidné. Tehdy jsem viděla hejno albatrosů, jak plachtí nad těmi vlnami.

Albatros je obrovský mořský pták, který má rozpětí křídel až dva metry. Oni málokdy létají tím způsobem, že by mávali křídly. V podstatě letěli před tou vlnou a nechali se nadnášet vzduchem nad ní. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na tom správném místě.

Plavíte se ještě rekreačně?
Každý rok si najdu čas tak na tři měsíce, abych se mohla někam plavit. Loď mám již několik let zakotvenou na severní polokouli a plavím se třeba do Grónska nebo jako naposledy na Špicberky.







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ve vodách okolo Grónska plave stále více ker, které ohrožují lodní dopravu.
Stometrová tsunami nebo obří kry. Grónské vody jsou stále nebezpečnější

Na ochranu vesnic na grónském pobřeží se ročně vynakládají miliony dolarů. Podobnou sumu spolkne také monitoring a odstraňování rostoucího počtu obřích...  celý článek

Venezuelský prezident Nicolás Maduro na mítinku svých příznivců v Caracasu (27....
Venezuelští soudci prchají před Madurem, část z nich utekla do Chile

Skupina venezuelských soudců jmenovaných parlamentem ovládaným opozicí se ve čtvrtek uchýlila do exilu v Chile, neboť jim v rodné vlasti prezident Nicolás...  celý článek

Andrej Babiš před diskusí TV Nova (19. října 2017)
Českým premiérem bude zřejmě populista, oligarcha a mogul, píší v Německu

V čele české vlády podle všeho po volbách stane muž s velkým egem, populista, oligarcha a mediální mogul Andrej Babiš, píší média v Německu. Šéfa hnutí ANO...  celý článek

Kočárky, které přežijí i dva raubíře.
Kočárky, které přežijí i dva raubíře.

Přečtěte si recenze kočárků na eMimino.cz a vyberte ten nejlepší.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.