V minulém století vše nasvědčovalo postupnému zániku monarchií. Jejich likvidace byla snem pokrokové inteligence, v republikánství byl spatřován lék na politické a hospodářské neduhy, kterými řada zemí trpěla. Kořeny děsivého krveprolévání v letech 1914 - 18 byly spatřovány v královské formě vlády.
Těmto představám významně napomohl rostoucí vliv Spojených států amerických v Evropě po roce 1918 a jejich bezvýhradná podpora republikánských hnutí v hroutících se říších.
Tato země se nikdy nezbavila hořkých vzpomínek z války za nezávislost na Velké Británii a tyto své pocity projektovala do své rodící se velmocenské politiky. (Na její psychologii a kultuře je to dodnes znát - kdo zhlédl něco tak neskutečně pitomého jako je film Patriot, kde britská koloniální vojska vedou proti nebohým americkým osadníkům vyhlazovací válku ve stylu SS, tak ví, o čem je řeč).
A tak byly pod vlivem racionalistické inteligence Evropy a amerických předsudků likvidovány staré říše. To vše s dobrou vírou, že po zmizení archaických státních útvarů nastane všeobecné dobro. Výsledky těchto snah jsou dostatečně známé. Na prázdné "trůny" nově zrozených republik zasedli nezřídka místo králů diktátoři, kteří směle vykročili k nové světové válce.
Balkánské země se proměnily v republiky až v souvislosti s dalším světovým válečným běsněním. Neměly však přednosti vyspělého Německa, které si po druhé světové válce brilantně osvojilo republikánské zřízení - politickou kulturu, národnostní jednotu a sousedy sdílející v zásadě stejné hodnoty.
V rozpadlém jugoslávském království přestala tajná policie pronásledovat nacionalisty. Ti nelenili, a s využitím prastarých předsudků a nenávistí proměnili Balkán v krvavou lázeň.
V Bulharsku si v letech 1945 - 46 zastřílela ruská NKVD a car byl donucen k exilu. Osudy ostatních států byly zhruba stejné. Nastupující komunistický režim v jistém smyslu poměry zklidnil, ale i on trpěl nejednotnou metodikou vládnutí a nedostatkem legitimity. A tak vedle sebe mohli existovat osvícený rudý vladař Tito s šíleným Ceausescem. Rozpad komunistického bloku pak staré nenávisti oprášil.
Problém Balkánu spočívá v jeho náboženské, kulturní a civilizační různosti. Několik hodin cesty od vyspělých Slovinců žijí Albánci se svým klanovým zřízením a krevní mstou. Pravoslavný je sousedem muslima a ten zas katolíka. Jeden národ považuje za přirozenou loajalitu jednotlivce vůči státu, zatímco pro druhý končí jakékoli ohledy za hranicí rodinného kruhu.
Vnucovat těmto zemím parlamentní demokracii je absurdní, neboť drtivá většina populace v ni nemá důvěru či nechápe její smysl. Existence funkčního parlamentu je podmíněna pocitem občanské sounáležitosti a dlouhodobou politickou stabilitou.
Tyto postuláty Balkán nenaplňuje. Západ by měl ve věci Balkánu opustit romantické třeštění bývalé americké vlády a její podpory republikanismu, který zde nemá tradici. Měl by se spokojit s udržováním míru a v politické oblasti podporovat všechny přirozené procesy, které míru neublíží a mohou získat podporu místní populace.
Monarchistické tendence, které se tu a tam na Balkáně objeví, by tedy neměly být podkopávány liberálními politiky a masmédii jenom proto, že královská forma vlády připadá spoustě domýšlivých intelektuálů legrační.
Na místě je spíše zvažovat, zda-li úctyhodná osoba v čele rozhárané země nemůže přinést více, než chytré rady z teplých kanceláří OSN. Zdali by podpora krále, který se těší určité vážnosti mezi znesvářenými obyvateli nevykolíkovala cestu k dlouhodobému míru, nebo alespoň zklidnění. Třeba je bulharská cesta tou nejlepší možností.
Zdeněk Švácha
zdenek.svacha@seznam.cz
