Václav Klaus:
Už je třeba říci rozhodné ne!
Každá vláda se snaží vyrovnat se s korozí, kterou čas způsobuje; čím je vláda autoritativnější, o to stabilnější, konstantnější obraz dějin se pokouší zafixovat. Totalitní režim s tím má nejmenší starosti: prostě zakáže, aby se kdokoli daného obrazu dějin dotýkal.
Ve srovnání s tím se politika České republiky ocitá v nezáviděníhodné situaci. Demokratická ústava zaručuje občanům právo na různost pohledů na minulost a činnost v oborech dějin, která přirozeně mění výklad minulosti; proti tomu oficiální politika se semkla kolem jediného, neměnného dějinného obrazu, v jehož středu je obrana tzv. výsledků druhé světové války.
Myslí se tím zejména oprávněnost majetkových konfiskací, vyhnání Němců a oslava Edvarda Beneše (viz nynější rozmach památek na Beneše). Na tento obraz nesmí nikdo sahat.
Ten, kdo je neposlušný a ještě navíc soustavně trvá na tom, že vyhnání Němců byla do nebe volající křivda, což je i můj případ, musí počítat s nemilostí vysokých míst. Nejsem zdaleka jediný, kdo narušuje oficiální konstantní obraz dějin (kupříkladu Bohumil Doležal, Milan Churaň, Ján Mlynárik, Petr Příhoda, Petr Uhl, Viktor Dobal, Vladimír Just a nyní – viz dále – i Karel Gott).
Nicméně právě mně se dostalo pokárání z místa nejvyššího. 6. června reagoval v článku Už je třeba říci rozhodné ne! na můj text z 20. dubna Václav Klaus a zhodnotil mě jako obrazoborce, který "útočí i na ty nejposvátnější věci". Z dalšího vyplývá, že za nejposvátnější věc považuje rovněž poválečnou protiněmeckou etnickou čistku. Nezachází tu příliš daleko?
Mám se začít bát?
Prezidentův názor na to, co se v tisku má a smí, je z hlediska demokratického chápání svobody poněkud neobvyklý. Považuje mne za "nesmírně publikujícího a publikovaného autora" a dochází k závěru, že "pan Mandler by nám ... neměl podsouvat své utkvělé představy".
Zdá se, že samo publikování podle našeho prezidenta znamená něco čtenářům "podsouvat", a nesouhlasíli navíc publikovaný text s oficiálními názory, jde o podsouvání utkvělých představ.
Měla-li být veřejnost ochráněna od mých textů, nezbylo by než nějak zařídit, aby jich bylo publikováno méně než dosud, ne-li žádné.
Co vlastně znamená, když prezident hovoří o "nehoráznosti, která nesmí zůstat bez odpovědi"? Jaké? Mám se začít bát? Klausem zmíněná "nehorázná" věta říká, že "poválečná etnická čistka ... byla prvním krokem na cestě české politiky k národnímu (slovanskému) státu, zbavenému Němců a Maďarů".
Proti tomu rozhořčený Václav Klaus tvrdí: "Vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho (alespoň nikoho, jehož názor by bylo třeba brát vážně)." Česká politická reprezentace však už za války zastávala opačný názor. 16. května 1945 jej jednoznačně vyjádřil v projevu na Staroměstském náměstí Edvard Beneš: "Bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést." Už v květnu 1945 se prezident Beneš odvážil po obsahové stránce říci to, co já teď...
Sochy a památníky
Myslím, že Václava Klause fakty nepřesvědčím. Jak bych mohl, když Česko odměňuje podstatnou účast Edvarda Beneše na poválečné etnické čistce alespoň posmrtně památkami a sochami? Pozoruhodné je, že dnes s těmito poctami nesouhlasí ani Karel Gott. V rozhovoru v Magazínu č. 22 (2. 6.) říká, že by nikdy nezařadil mezi největší Čechy Gottwalda a Beneše. Edvarda Beneše vysloveně kvůli tomu, že se od roku 1943 snažil vlichotit do přízně Stalinovi a že prosazoval vyhnání Němců.
Karel Gott neuznává princip kolektivní viny a "vyhnání lidí, jejichž rodiny s námi staletí žily v jedné zemi".
Tolik Karel Gott. Jistě není sám, kdo dnes dochází k takovým závěrům.
