Skvělý a přesvědčivý řečník. Zároveň mistr politické taktiky. Většinu své prezidentury má dosud před sebou, proto by bylo hloupé nad ním mávnout rukou.
Nelze však nepřiznat, že ty, kteří v něj skládali naděje, zatím nijak nepotěšil. Zahájil spanilé jízdy po krajích. Chtěl dát najevo jiný styl, než jakým trpěl pozdní Havel. Ten totiž už mluvil zásadně jen k publiku v Londýně či na Manhattanu.
Bylo sympatické slyšet kutálku a vidět po nějaké době prezidenta s chotí v okresních městech. To však bylo všechno. Pan Klaus nedokázal zkrotit svou až chorobně konfrontační povahu. Projevilo se to zejména v zahraniční politice.
Problém není v tom, že má jiný názor na iráckou válku než americký velvyslanec, ale že tento názor nedokáže prezentovat jinak než urážlivě. Podobně jsou mnohými vnímány i jeho výpady proti Evropské unii. Ani v nové roli se totiž nezbavil svého zvyku bojovat do posledního míče. V diskusi to však přináší nepříliš hezkou snahu zadupat protivníka do země za každou cenu.
Prezident neobstál ani po referendu o EU. Jeho blízcí spolupracovníci jasně řekli Ne. On sám se vytáčel, a nakonec se nedokázal vyslovit.
I proto je nadále považován za zvláštního, jak by sám řekl, nestandardního politika. Konfrontační tón se v moderní Evropě už nenosí.
Spousta lidí na Klausovi obdivuje právě to, že se svým názorem napsaným na čele jde proti zdi. Když však takový politik zároveň tvrdí, že chce být "prezidentem všech", vystavuje se nebezpečí, že nebude brán úplně vážně.
