Žena? Muž? Zdání!
Mirek Vodrážka je nejslavnějším feministou. Vysoký kostnatý muž, dlouhé mastné vlasy a ledabylé oblékání prozrazují bývalého disidenta. Mluví sice tenorem, ale jinak kus chlapa. Sám se za něj nepovažuje: "já sám se neidentifikuji se svou mužskou rolí", říká.
Na svých webových stránkách se podepisuje mužskožensky. Jeho feminismus je protestní. V osmdesátých letech prožil pronásledování. Ženy jsou podle něj dnes na tom podobně jako ti, kdo nesouhlasili s normalizačním režimem.
Proti němu se mnou v pražské kavárně Louvre sedí Petr Pavlík. Vypadá (sám se tak charakterizuje) jako maskulinní muž. Studoval gender v Americe. Na rozdíl od spíše citového Vodrážky mluví Pavlík jako teoretik.
Rozdíl mezi mužem a ženou je podle něj jen zdánlivý: "Rozhlédněte se tady po kavárně," nabádá mě, "jste si jist, že rozpoznáte, kdo je tady muž nebo žena?"
Samozřejmě jsem viděl hodně filmů s Libuší Šafránkovou i Marilyn Monroe, a tak oponuji, že se to nedá určit ve všech případech, ale důležitá je převažující tendence. Podle Pavlíka však běží právě o ty zvláštnosti.
Pohlaví a naše role ve společnosti nejsou podle feministů dány biologicky. Je to něco, čemu říkají "sociální konstrukt". Tedy něco, co jsme si v průběhu dlouhých staletí vymysleli a zafixovali. "Jsme významotvárná zvířata,“ říká doktor Pavlík. Osvětluje to příkladem: "Chodíme do baráku, protože mu dáváme význam banky. Když věci pojmenujeme, tak je podle toho používáme. Pořád vytváříme nové vztahy."
A můj spolubesedník pokračuje: "Naše schopnost vytvářet novou společenskou skutečnost pak vedla k tomu, že rozlišujeme lidi na zvýhodněné muže a na utlačované ženy, které musejí přejímat potupná pravidla mužského světa."
Malé ženy například musely číst Rychlé šípy a identifikovat se tak s mužskými hrdiny. Kladné vlastnosti jako síla a racionalita byly připisovány mužům. Záporné, jako zbabělost a chaotičnost, ženám.
Mužské vzory vždy převažovaly. Navzdory Pipi dlouhé punčoše, Xeně a dívčím románkům. Ostatně, ženy znevýhodňuje i čeština samotná.
Poroba žen
Zdeněk Sloboda vyučuje gender studies (český výraz pro obor, který učí, že muži jsou vládnoucí mizerové a ženy utlačované chudinky, zatím není) na pražské fakultě sociálních věd. Obličejem připomíná o něco oduševnělejšího a o něco méně sebevědomého Leoše Mareše.
Podle něj i schopnost těla hrát třeba fotbal je sociální výtvor. Nechce přistoupit na to, že muži hrají fotbal lépe než ženy: "Možná v tenisu rozhoduje síla. Ale fotbal je technická disciplína a ženy by to mohly zvládnout líp než muži."
Smíšeným týmům doba nepřeje. Kvůli genderovým předsudkům: "Kluci by se báli, aby ženám neublížili." Sloboda si přeje, aby tyto genderové předsudky vymizely, ale není si jist, zda se to stane, a už vůbec ne, že to bude brzo.
Jak to tedy je? Skutečně je to, zda jsme mužem nebo ženou, jen otázka rozhodnutí? Nikoliv. Podle Pavlíka si muži podvědomě udržují svou vládu a dál ženy utlačují: "Muži mají lepší povědomí o sociálních sítích a o moci – spojují se proti ženám. Mocní pak rozdělují bezmocné." A proč ženy neusilují o moc? I proto, že se musí starat o děti a nemají čas být na schůzích.
A co muži, kteří nemají také čas nebo žaludek na to, aby byli na schůzích? Nejsou také diskriminováni? Na to má Pavlík jednoduchou odpověď: ženy žijí v mužském světě, který jim vnucuje mateřskou úlohu. Zdeněk Sloboda to vysvětluje pro někoho, kdo ještě za socialismu studoval takzvaný marxismus, dosti povědomě: "Za aristokracie nebylo genderové rozdělení rolí tak silné. Ve šlechtických rodinách vychovávaly děti chůvy. V selských je vychovávaly starší děti a prarodiče."
Až se vznikem kapitalismu, který potřeboval zapojit do tovární výroby fyzickou sílu, se ustavilo otroctví ženy. Muž makal ve fabrice, žena se musela starat o domácnost a o děti a už jí to zůstalo. Začíná to už od dětství.
Sloboda uvádí příklady z výzkumů. Když bylo miminko navlečeno do modrých dupaček (tradičně chlapecká barva), kolemjdoucí se nad ním skláněli: "Ťuťuťuňuňuňu, z tebe bude jednou fotbalista!" Když totéž miminko dostalo růžové dupačky, na potkání cukrovali: "No z tebe nám vyroste baletka." Učitelky už od mateřské školky dávají holčičkám panenky a klukům tančíky a kulomety. Tím je připravují na jejich budoucí roli bez ohledu na to, jací opravdu jsou.
Mirek Vodrážka to vidí ještě černěji. Vzrušeně gestikuluje, jak má ve zvyku: "Kolik mužů a kolik žen vlastní velké majetky. A majetek je reálná moc. Ženy pořád žijí ve feudálním systému, v němž mají muži nezasloužená privilegia!"
Když namítnu, že ženy mají dnes volný vstup do konkurenčního boje, jinak příjemný intelektuál Vodrážka se naježí: "Vstup do volné soutěže? To je ideologická lež liberalismu! Já znám takové lži z komunismu, kde jsem vyrůstal. Tam jsem byl vždycky ten druhej. Když máte tuto sociální zkušenost, hledáte i další ‚sociálně druhý‘ a identifikujete se s feminismem."
Je to lepší, ale ne o moc
Feministé se však shodují, že situace se výrazně zlepšila. "V devadesátých letech jsem byl jediný feminista, který se to o sobě odvážil říci!" říká Mirek Vodrážka. A má pravdu. Pamatuji ho, jak se s planoucím zrakem zúčastňoval všech možných diskusí, a i když se řeč vedla například o pěstování cukrovky, vybojoval si své feministické téma, třeba k nelibosti všech ostatních. "Mirku, nebuď netrpělivý," mírní v dialogu Pavlík Vodrážku, "děláme to teprve pět let." Povědomí o feminismu se za tu dobu změnilo, už to není sprosté slovo.
Pořád jsou však ženy diskriminovány v platech a v důchodech. Muži nechodí na otcovskou dovolenou. Mirek Vodrážka říká: "Feminismus není boj, ale je to šance pro obě pohlaví pro nový začátek!"
Probuzení muži
Na rozmach feminismu reagují i muži. Nikoliv tím, že zvednou válku a zmasakrují Děvín. Zakládají hnutí. Psycholog Martin Jára vede LOM – Ligu otevřených mužů. Reagují na tlak, který společnost vytváří na muže. Ti se loučí se svou tradiční rolí: král, válečník, milenec a hledají novou radost v partnerství s emancipovanými ženami nebo bez nich. "Začali jsme se skupinami, kde se chlapi scházejí a mluví o všem, ne jenom o ženských. Třeba o tom, jak zvládat peníze."
V jiných skupinách se zase připravují na účast při porodu. "Jenže muž nemá plnit povinnost. Musí to vycházet z něj. Nemá to dělat kvůli ženě, ale kvůli sobě,“ říká Martin Jára, sám čtyřnásobný otec. Uznává, že ženy jsou diskriminovány zejména platově. Ale východiska feminismu mu nesedí. "Feministé jsou sociální konstruktivisté, člověka považují za společenský výtvor. Já myslím, že lidský osud má tři osy: biologickou – zrození, stárnutí, smrt. Sociální, tedy i genderovou, kterou feministé nadměrně zdůrazňují, a nakonec neopakovatelný individuální příběh."
Tlak na "korektní" pravidla je podle něj nesmyslný: "Když říkáte, že by muži měli plakat, není to stejně zavádějící, jako když se dřív říkávalo, že by plakat neměli?"
Muž by měl být u porodu. Měl by vychovávat malé děti. Měl by pracovat jako pečovatel nebo jako učitel. "Ale ne proto, že se to po něm chce, měl by si to užívat," říká Martin Jára.
