Možná ten konec opravdu začal - ale jak pro koho. Můžete si to představit asi takto: usměvavá televizní rosnička štěbetá, že lijáky už končí a bude zase svítit slunce, ale lidé se pořád brodí po kolena vodou a vynášejí ze svých zatopených domů zničený nábytek. Konečně bude hezky, ale oni v tom lítají dál. A budou ještě dlouho.
Takhle nějak to je.
Krize nekončí, jako když dohraje film a rozsvítí se světla. Na podzim se může dost lidí cítit stejně jako vytopení, kteří slyšeli jásat rosničku: budou číst o tom, jak se možná svět statisticky zotavuje, ale současně budou držet v ruce čerstvou výpověď.
Předpovědi o krizích jsou čtení, kterému se nedá věřit. Není to tak dlouho, co se říkalo, že žádná krize nehrozí. Mýlili se dokonce i ve 30. letech, což bylo jako přehlédnout ve vaně vorvaně: protože neviděli na dno, vysvětlili si to tím, že už se od něj odrazili. Ve skutečnosti pořád ještě padali a neviděli ho proto, že nepadali do jámy, ale do propasti. Dnes je to až směšné.
Na Nový rok 1930 prezident Hoover oznamoval, že do šedesáti dnů bude mít Amerika to nejhorší za sebou. Ještě na podzim 1930 prorokoval šéf General Motors Raskob, že "ostré oživení můžeme očekávat již začátkem ledna", a největší ocelář Charles Schwab blouznil: "Dneska pijeme pivo, ale v létě už budeme pít šampaňské."
Teď bychom měli být snad chytřejší. Je hezké, že akcie jdou nahoru a některé země hlásí desetinkové posuny k lepšímu. Ale věřit, že tohle je bod obratu, je jako věřit prstům skořápkáře. Je to jen iluze.
Krize skončí, až se začne opět nakupovat. To znamená, až firmy místo výpovědí budou zase nabírat a lidé přestanou mít obavy o budoucnost.
V tomhle ohledu to nevypadá zrovna dobře. Amerika měla dobrá čísla v květnu a červnu, utrácelo se víc, ale v červenci se křivka propadla. Amerika opět začala škrtit své kapsy. Pak se ukázalo, proč koncem jara lidé rozhazovali: věci, které nezbytně potřebovali, jako třeba energie, stály víc. Takže vlastně nerozhazovali, jen to tak statisticky vypadalo. A tak se zrodila falešná iluze.
Spotřebitelská důvěra, tedy ochota utrácet peníze (které vydělávám), se zatím neobnovila. Motor nenaskočil. A bude hůř, protože kdekdo očekává, že propouštět se bude dál. O tom není sporu. Do toho přijdou vyšší daně, jen si poslechněte ministra Janotu. Je to logické, ale bude to bolet.
Takže malá prognóza: neodrazili jsme se ode dna. Pokud jsme už vůbec u dna, budeme tam muset nějakou dobu vydržet se zatajeným dechem. Kdo přišel o práci, nemá to nejhorší za sebou.
Kdo práci má, může o ni pořád ještě přijít.
Moc rád bych se mýlil, jako se mýlili pánové Hoover nebo Raskob.
Obávám se však, že se nemýlím.
