Že oblepí zemi plakáty, na kterých bude oranžová mapa republiky doplněná nějakou sugestivní otázkou typu "a tohle vážně chcete?". Možná i to, že začne poukazovat na rozpory mezi kampaní ČSSD a realitou (a že jich je!) a varovat voliče, ať už se podruhé nenechají tahat na vařené nudli.
Kdepak, ODS se nejspíš rozhodla dostat voliče na svou stranu ukázkou názorové a vnitrostranické plurality. Pěkně se během toho týdne mezi volbami pohádáme, párkrát se vzájemně kopneme do kotníku a pod koleno, lidi aspoň uvidí, že nejsme nechutně monotónní. Zajímavá mobilizační taktika…
V jejím uplatňování tentokrát pánům z vedení ODS velmi zdatně pomohl i Václav Klaus. Zapojil se do kampaně, aby, jak sám říká, oplatil podporu, kterou od strany dostal v prezidentské volbě.
Z nějakého blíže nejasného důvodu mu ovšem jeho angažmá v kampani ODS vychází přesně tak, aby podporoval kritiky a stranické soupeře premiéra Topolánka. Asi nešťastná náhoda. Nebo že by se o měsíc spletl a myslel si, že už jde o kampaň před volbou nového předsedy?
Dosavadní předseda Topolánek bude nepochybně dnes odpoledne tlačit očima modré sloupečky po sčítání hlasů a tiše se modlit, ať ODS vyhraje aspoň v devíti obvodech. Právě tam leží hranice mezi alespoň dílčím úspěchem a úplným neúspěchem jeho strany a dost možná i čára ponoru pro něho samotného. Ale jestli si překonání stejné hranice přejí i jeho kolegové ve vedení strany nebo třeba prezident, na to bych si vsadit nedokázal.
Pro předsedu ODS se teď docela pěkně hodí starý socialistický hit, který jeho nesmrtelný interpret Michal David po letech opět vytáhl tento týden na pohřbu Václava Kočky juniora: "Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít…"
Dokonce včetně pokračování: "… a nepřestanou hrát, když nemáš chuť se smát."
V ODS se skutečně hrát nepřestává, ani když je k úsměvům hodně daleko. Poslední týden názorně ukázal, jak bolestnou cestou se bude tahle strana nyní plazit. Vzájemná nevraživost je tak silná, že ji ani hrozba další volební porážky nedokáže utlumit.
Hlavní vládní strana může o tomto víkendu spoléhat leda tak na to, že její potenciální voliči mají poněkud pragmatičtější uvažování než současní či bývalí lídři. A že si cestou k volbám promítají před očima oranžovou mapu a pokládají otázku: a tohle vážně chceme?
Řekl bych, že pro většinu z nich je tohle mnohem podstatnější otázka než to, jestli ve vzájemné vnitrostranické rvačce nakonec vyhraje Mirek, Pavel nebo třeba Mickey Mouse.
