Když se mnich Odorik vrátil do františkánského kláštera v Pordenone, nejprve si ho nikdo nevšiml. Opálený vyhublý misionář vypadal staře a nemocně. Nepoznali ho mezi poutníky nejen v klášteře, ale ani jeho příbuzní.
Mniši Odorikovi nevěřili, že je jejich misionářem, spolubratrem, vracejícím se z cest po Asii. Nestávalo se totiž, aby se misionáři ze svých dalekých cest navraceli. Jeho vyprávění zpočátku nevěřili.
Přesto bylo Odorikovo vyprávění zachyceno v knize „Popis východních krajů světa“. A Češi díky tomu získali cestovatele, svého Marka Pola. Odorik z Pordenone se sám podepisoval jako Odoricus Boemus, tedy jako Oldřich Čech, a narodil se v severní Itálii. Celý život ale připomínal, že je synem českého rytíře z vojska Přemysla Otakara II. a italské ženy z okolí Udine.
Jeho cestopis zachytil putování z Benátek k Černému moři, kolem hory Ararat a přes perské pouště dnešního Íránu, Indii do dnešní Indonésie, kam dorazil jako první Evropan. Roku 1322 doputoval až do blízkosti Austrálie. O tři roky později zamířil do Číny.
Z Číny se vydal na cestu do Tibetu. Dorazil až do Lhasy. Stal se tak pravděpodobně prvním známým Evropanem, jenž se dostal do Tibetu. Pozoruhodné je, že Oldřich cestu absolvoval pouze v předepsaném řádovém oděvu – tmavohnědý hábit s kapucí, přepásaný bílým provazovým cingulem – a obutý jen do kožených sandálů.
Otec byl český rytíř ve službách Přemysla Otakara II.
Za svého ho považují Italové, Slovinci nebo Furlánci. Tedy národ žijící ve středověku na území malé země mezi Alpami a Benátkami. Jen Češi na „Oldřicha Čecha“ skoro zapomněli. Kdo byl tento skoro neznámý kněz s českými kořeny, který ve středověku procestoval celý tehdy známý svět?
Františkánský mnich, misionář a cestovatel zvaný také Oldřich z Furlánska nebo jen „bratr Čech“ byl jedním z prvních katolických misionářů, který doputoval na území dnešní Číny, Indie či Tibetu.
Přestože jeho otec byl žoldnéřem českého krále Přemysla Otakara II., v Čechách je jeho jméno téměř zapomenuto. Muž známý také jako Odorik z Pordenone po sobě zanechal cestopis s názvem Popis východních krajů v sepsání bratra Oldřicha, Čecha, z Pordenone, který se dočkal mnoha opisů a později i tištěných vydání.
Odorik se podle historiků vydal v průběhu svého života na dvě cesty, první vedla na počátku 14. století na Kavkaz a do jižního Ruska, kde se naučil několika asijským jazykům. To ho předurčilo k cestě druhé, na kterou vyrazil mezi lety 1312 a 1318. Ta už vedla do Číny a Tibetu.
V Čechách po šesti stech letech
Jeho dílo ve druhé polovině 14.století využil lutyšský lékárník Jean Bourgogne ve své knize o cestách vymyšleného rytíře sira Johna Jana Mandevilla, která Odorikův původní cestopis na mnoho staletí naprosto zastínila.
„Český překlad Odorikova cestopisu v úplnosti vyšel až po šesti stoletích, v roce 1962,“ popisuje spisovatelka Alena Ježková, která se snaží znovu připomenout jméno středověkého cestovatele širší veřejnosti.
Odorik zemřel v Itálii v roce 1331. Z kláštera v Pordenone se vydal za papežem do Říma, kterému chtěl popsat své cesty. Během putování ale onemocněl a už umírající se nechal převézt do největšího furlánského města Udine. Tam skonal.
Jeho ostatky byly vystaveny v tamním kostele a zde mělo také dojít k prvnímu zázraku. Místní ho považovali za svatého a vybudovali mu krásný náhrobek.
Odorik byl pravděpodobně první, kdo použil názvu Sumatra pro jeden z indonéských ostrovů. Jako první také popsal čínské hostince, do té doby v Evropě neznámá zařízení, nebo lov ryb s přispěním kormoránů. V Číně ho také zaujal tamní poštovní systém, papírové peníze nebo podvazování nohou malých dívek. (Následkem této procedury byly tzv. lotosové nohy, jakýsi symbol krásy, který měl ženám pomoci se provdat.)
V roce 1755 byl Odorik papežem Benediktem XIV. blahořečen.
Návrat domů
S myšlenkou přenést do rodných Čech relikvii Odorika s Pordenone přišla právě spisovatelka Ježková. „Na jedné ze svých cest po Itálii jsem se s postavou Odorika seznámila a žasla jsem nad jeho osudy. Přitom v rodném Furlánsku, konkrétně v Udine, kde je pohřben, je to velmi známý a uctívaný světec. Napadlo mne, že by se Odorikův odkaz měl výrazněji šířit také v českých zemích,“ vzpomíná spisovatelka.
S pomocí františkánů se to podařilo. Italští poutníci relikvii do Prahy přinesli v polovině září. Místem spočinutí malé relikvie je pražský kostel s klášterem Panny Marie Sněžné, který spravují právě bratři františkáni. „O Odorika se zajímáme už delší dobu, také proto jeho relikvie spočine u nás,“ vysvětluje člen řádu Petr Regalát Beneš.
Spisovatelka Ježková není jediná, kdo se o Odorika v Česku zajímá. Dvacet let se touto postavou zabývá Vladimír Liščák z Orientálního ústavu Akademie věd. Právě on pro svou připravovanou knihu podrobně sepsal Odorikovo putování.
