Mluviti zlato

Jsou jen dvě možnosti. Nevědět, nebo vědět. Zástupce milionů pacientů, Všeobecná zdravotní pojišťovna, zjišťuje, kolik nemocnic by vybralo tu správnou: vědět. Chápe, že lidé by měli znát, jak úspěšně a neúspěšně v té které léčí. Ví, co ministr zdravotnictví (politik zastupující zájmy občanů!) ne a ne uznat: totiž že člověk vynakládá na své zdraví nemalé peníze, a proto by chtěl a měl vědět, co za ně a v jaké kvalitě dostane. Je namístě říci, že má na to svaté právo. Naštěstí, vzdor ministerstvu, hlasy pro "vědět" stále více sílí i mezi samými lékaři.

Argumenty odpůrců zveřejňování lze shrnout do jedné věty.

Lidé by prý dobře nepochopili, ať se raději neptají a věří. Vodění pacientů za ručičku, představa lékaře coby nadřazeného odborníka, nikoli partnera má dlouhou tradici. Takový stav však vyhovuje nanejvýš (některým) úředníkům, (některým) ředitelům nemocnic a (některým) lékařům. Těm, kdo netouží po srovnání s konkurencí.

Tomu, koho obtěžuje skládání účtů veřejnosti.

Než se dočkáme informačního komfortu, jaký mají třeba pacienti za oceánem, uplyne ještě hodně vody. Všeobecná pojišťovna se však chopila možnosti, kterou jí dovoluje zákon. Poskytne-li v budoucnu svým klientům přehled o umu a kvalitách té či oné nemocnice a lékaře, jak zdraví, tak nemocní její nabídku jistě ocení.

Obavy ze zneužití či nesprávného pochopení "seznamů vrahů", jak se zprávám o úmrtnosti v nemocnicích přezdívá, nejsou samozřejmě úplně liché. Zneužít však lze jakoukoliv informaci o čemkoliv. A přesto se nedá zpochybnit, že dospělý člověk, sebevědomý občan, by měl informace mít. Ne naopak.

Zvlášť týkají-li se toho nejcennějšího, co má.