Stačí si představit běžnou lidskou situaci. Známý se známým ani ne snad ve zlém, ale aby řeč nestála, probírají nadřízeného.
Když budou nevinná slova přepsána do policejního protokolu, odkud se snadno a rychle dostanou do novin, změní se ve výbušninu.
Masové odposlechy a mizerné utajení jejich výsledků zavádějí měkkou formu totality. Člověk, který má vliv, úspěch či peníze, musí si dát dobrý pozor, co říká. Může být díky policejním odposlechům vydírán.
Jejich strmý nárůst je tedy varovný. A to zejména proto, že policie není schopna zabránit tomu, aby se soukromé hovory lidí, kteří se jen náhodou připletli do sledovaného případu, dostaly na veřejnost.
Policejní prezident a premiér, kteří dosavadní stav obhajují jako vyhovující a nevidí žádné potíže, tedy nemají pravdu. Existuje však nějaké jednoduché řešení? Bohužel sotva.
Pro legalizaci vpádu do soukromí lze sotva udělat víc - už dnes ji schvaluje státní zástupce a soudce. Policie nemůže jednat na vlastní pěst. Jsou-li pak přepsané nahrávky součástí spisu v trestním řízení, může do nich nahlížet řada lidí. Je těžké, ba nemožné zabránit tomu, aby se informace dostaly na veřejnost.
Nikdo přitom nepochybuje, že odposlouchávání je v řadě případů užitečné a nelze se ho vzdát. Je to silná zbraň proti zločinným spiknutím. Kdyby policie odposlouchávala Muhammada Attu, nejspíš by World Trade Centrum stálo a tisíce životů by byly zachráněny.
Jestliže je však před volbami odposloucháván šéf opozice a možná i prezident, není něco v pořádku. Chyba není v prostředku, ale v míře a citlivosti jeho používání. Policie ani soudy si nejsou vědomy toho, že porušení lidského soukromí je krajní metoda.
Mělo by jí tedy být používáno jen při vyšetřování zvlášť závažných podezření a po kapkách. Politici by to měli policii a soudům připomenout. Když však nezná cenu soukromí ani premiér, musí mu to připomenout voliči.
