"Na manžela jsem podala trestní oznámení kvůli otřesu mozku a poruše hybnosti krku," vypráví devětadvacetiletá žena, která po útoku manžela skončila s měsíční neschopenkou. Nyní žije v azylovém domě občanského sdružení Rosa a nepřeje si zveřejnit své jméno.
"Státní zástupkyně však prohlásila, že ne každá porucha zdraví je způsobena nějakým ublížením. Soudní znalec řekl, že otřes mozku i podvrtnutí krční páteře nelze prokázat, protože tato diagnóza byla stanovena jen na základě mých stesků. Z mého trestního oznámení se stal přestupek, který policisté poslali na obvodní úřad. Ani tam jsem však neuspěla. Manžel prohlásil, že to nebyl on, kdo mi zranění způsobil. Tak jsem ještě musela zaplatit pět set korun správní poplatek."
Podle právničky Ivy Pavlíkové, která u soudů zastupuje týrané ženy, končí tímto způsobem většina případů domácího násilí. To se podle odhadů týká přibližně každé osmé rodiny.
A důvod? V českých zákonech totiž neexistuje jasně stanovená hranice, podle které by se dalo rozlišit, co je přestupek a co už trestný čin. Soudy se drží pouze obecně zažité praxe, podle které se agresorem zabývají teprve tehdy, když zmlátí svoji oběť tak, aby jí lékař předepsal alespoň sedmidenní pracovní neschopnost.
"Velmi často se stává, že i když má žena od lékaře vystavenou neschopenku třeba na měsíc, soudní znalec prohlásí, že podle diagnózy byla objektivně vyřazena z pracovního procesu jen pět dní. Případy pak končí na přestupkových oddělení městských úřadů, kde se vina násilníkovi už vůbec neprokáže," tvrdí Iva Pavlíková.
Úřady se však brání: Není to naše neochota pomoci. "Řešíme tady stovky podobných případů. Žena, kterou její muž zmlátil, však odsud odchází vítězně jen tehdy, pokud se on přizná. A to se stává jen málokdy," připouští vedoucí oddělení přestupků úřadu pro Prahu 15 Helena Dvořáková.
"Občas i jasně vidíme, že pravda je na straně oběti, ale pokud nenajdeme důkaz či svědka, že původcem zranění je skutečně manžel, tak je to zkrátka tvrzení proti tvrzení."
