Ještě s dalšími dvěma příbuznými v podobném věku se dívka snažila přes zeď a pás ostnatého drátu na dalšího z rodiny, který je v pardubické věznici, alespoň dovolat.
"Mám tam ještě strejdu," říká Zuzana. "Jo, je to můj brácha," říká další z trojice romských dětí.
A hned volají znovu. Jednu hodinu, pak druhou hodinu. Nakonec se jim skutečně daří kohosi kontaktovat. Někoho, kdo se snaží jim přes mříže cosi odpovědět.
Rozumět mu ale moc není, navíc je to zjevně někdo jiný, než koho volají a kdo jim dává instrukce, kde jejich Tomáš právě "sedí".
Děti přitom ani nevědí, jestli jejich příbuzný vůbec může amnestii dostat. Odpoledne tráví u věznice z jakési rodinné solidarity. "Nevíme, jestli má amnestii dostat, ani vlastně nevíme, kolik dostal let," říká jeden z nich.
Asi u nich není vězení pro člena z rodiny nic mimořádného. "Těžko říct, za co vlastně trest dostal, asi čorky, ale jisté to není," odpovídají na dotaz, proč mají vlastně dvacetiletého strýce a bratra za mřížemi.
Nakonec se děti přesouvají ke dveřím věznice. Chvíli zamyšleně hledí na zvonek, jako by se k něčemu odhodlávaly. "Myslíte, že se můžeme zeptat, jestli nám strejdu pustí?" spíše uvažují nahlas, než že by se někoho ptaly.
Nakonec odvahu nenajdou a vrací se "na své místo" na chodníku, odkud jsou vidět alespoň některá okna vězeňských baráků.
Začíná znovu lehce pršet a pomalu končí krátký zimní den. Budovy věznice se noří do odpoledního oparu a začínají mizet v jednolité šedi. Uvnitř sice pracují soudci, aby vyřídili další propuštění, navenek ale nic poznat není. "Tomášííí!" je slyšet z chodníku.
