"Zakazují nám všechno, ale scházet se u ohně nám přece jen zakázat nemohou," směje se Igor, jeden ze studentů, postávající s odhodlaným výrazem u mohutného ohně v lese poblíž Hrodna.
"Ale nenávidí nás za to - už jen hrát v běloruštině divadlo či zpívat staré běloruské písně považují za podvratnou činnost," dodává.
Prezident Lukašenko, jehož Západ nazývá posledním diktátorem Evropy, totiž sám bělorusky moc neumí a dává přednost ruštině. A jeho režim se všemožně snaží potlačovat tradice navazující na kdysi svobodné Bělorusko.
"Léto ohňů" tradičně začíná o letním slunovratu, kdy Bělorusové slaví starodávnou slavnost, "Kupalu". Jedná se původně o pohanský svátek, kdy se lidé scházeli, aby se očistili od zlých duchů a smířili se s čarodějnou mocí přírody.
Za třináct let, co je Lukašenko u moci, dostal tento den silný politický podtext. Na každé takové slavnosti se svobodomyslní Bělorusové, často oblečení do národních krojů, sjedou za město, kde se celé odpoledne stavějí stany, vijí věnce a hudebníci a divadelníci zkoušejí na večerní představení.
Ne vždy byly tóny vyluzované na tradičních nástrojích našim uším neznámé - zaslechnout můžete třeba i Tancuj, tancuj, vykrúcaj, kterou na garmošku hrál energický stařík.
Policie ve křoví
Ani tentokrát si strážci pořádku nenechali ujít příležitost zkontrolovat tuto protirežimně laděnou akci. Přijeli sice jen ve dvou autech, ale měli s sebou kamery a fotoaparáty.
Předem věděli, s kým budou mít tu čest - někteří účastníci, vyhlášení disidenti, na svých tričkách otevřeně vyjadřovali podporu politickým vězňům, jako například pětadvacetiletému Zmicieru Daškevičovi, který si už rok odpykává trest za členství v neregistrované organizaci Malady Front.
Jasný tón akci udávala bíločervená vlajka, která bývala státní vlajkou od roku 1991 do roku 1995, než ji Lukašenko ve všelidovém referendu nechal změnit na zelenočervenou.
Policisté se zpočátku snažili být nenápadní a zvolili místo za houštím. Později na nenápadnost rezignovali a přesunuli se tak, aby mohli volně točit všechny zúčastněné. Akce v té chvíli začínala, přičemž ji zahajovala jedna účastnice hlasitým zpěvem běloruské lidovky, směrovaným k policejním vozidlům.
Všichni se s chutí přidali a na letně rozkvetlé louce se rozezněly tóny za svobodné Bělorusko. Blížila se půlnoc, oheň pomalu dohoříval, účastníci slavnosti však neztráceli energii a s běloruskou národní vlajkou v ruce neúnavně obíhali ohniště. Čeká je ještě hodně nocí jako tato.
