Pro mladé lidi to přeci není nic, než pár stránek v učebnicích dějepisu. Má tedy smysl, aby se lidé věnovali studiu historie a aby si připomínali války z naší minulosti?
Je mnoho těch, kteří si myslí, že nikoliv, že válka je minulost, a důležité je jen to, co se děje teď a tady. A připomínání války či akce za účasti veteránů jsou jen jakousi zbytečnou módní vlnou. S tímto pohledem se smířit nemohu.
V celé naší vlasti žijí tisíce lidí mého věku (26), kteří se o historii aktivně zajímají. Čas od času se setkám s pohledem, kdy je zájem o historii a války posouván do dimenzí "bláznů, kteří se vyžívají v obdivování něčeho tak odporného, jako je válka, kteří si kupují ´krvavé čtivo´ a kochají se pohledem na zbraně."
Nemyslím si, že bychom byli militaristé či blázni. Právě proto, že víme jak je válka strašná a jak hrozivé dopady pro lidskou civilizaci má, bychom byli zřejmě ti poslední, kteří by si nějakou válku přáli.
Válka je vždy o utrpení. Ovšem válka ve smyslu obrany svobody proti zlu ve formě teroru, násilí, podmaňování si slabšího silnějším, je věcí ospravedlnitelnou a lidsky správnou.
Svoboda je něco, co dnes ne všichni plně doceňují. A právě proto je dobré zabývat se historií - znát cenu naší svobody, uvědomovat si obtíže těch, kteří pro ni bojovali a mnohdy i umírali.
Po všech těch letech různých -ismů máme možnost volně studovat, pátrat po informacích, srovnávat je a dělat si vlastní závěry. A co víc, máme možnost o nich svobodně mluvit.
Mnozí z nás si ten poslední -ismus nepamatují více, než světle modrou tapetu s kytičkovým vzorem v panelovém bytě. Právě proto je potřeba, abychom se aktivně snažili nejen nezapomenout, co se v minulosti dělo, ale také napravovali křivdy, kterých jsme se na naší historii a lidech, kteří ji pomáhali budovat, dopustili.
A když si v těchto dnech připomínáme konec zatím nejkrvavější války v naší historii, máme jednu z posledních možností seznámit se s tímto konfliktem prostřednictvím těch, kteří tuto válku prožili. Na první pohled byste je ani nepoznali, nevypadají jako ti drsňáci z akčních filmů, nemají kolem hrudi pásy s náboji ani parádní auto, které promění v hromádku plechů.
Jsou to obyčejní lidé, kteří neváhali nasadit své životy pro svou zemi a její svobodu, pro svou rodinu, své přátele. Je s podivem, kolik vychází u nás literatury věnované Hitlerovi či jednotkám SS. A jak málo je knih věnovaných našim vlastním lidem, jednotkám, hrdinům...
Jak potom lidé mají volit svého největšího Čecha, když na pultech knihkupectví či na televizních obrazovkách vidí jen samé Hitlery či Staliny? Nejsme národem Hitlera, ani Stalina! Jsme národem Tomáše Garyka Masaryka!
Národem, který přestál dva nejhorší tyrany 20. století, a pokud tedy hledáme své hrdiny, hledejme je v naší minulosti, ne v minulosti jiných národů. Pamětníci nám pomohou pochopit, co se tehdy stalo.
Bez nich už budeme odkázáni jen na knihy a dokumenty, o různých Hitlerech či Stalinech a za největšího Čecha budeme považovat neexistující osobu. I k tomu nás vede nezájem o historii.
Mí vrstevníci nikdy nepoznali "na vlastní kůži" krutost války, a pevně doufám, že ani nikdy nepoznají. Je to ale i na nich, zdali budou brát historii vážně. Ne jen jako nějaké přehlídky, oslavy a kladení věnců, ale jako základ pro naši současnost a směr naší cesty do budoucnosti. Minulost změnit nejde, ale poučit se můžeme.
