Kateřina Zahradníčková: Objetí oběti. Z výstavy Proč ne sám? v pražské  Entrance Gallery

Kateřina Zahradníčková: Objetí oběti. Z výstavy Proč ne sám? v pražské Entrance Gallery | foto: Kateřina Zahradníčková

Mladé ženy přemýšlejí fotoaparátem. Každá zcela jiným způsobem

  • 6
Dvě malé a jednoduché, nikoliv však banální fotografické výstavy jsou nyní instalovány na dvou pražských místech. Obě expozice jsou dílem mladých fotografek.

Na výstavu Terezy Kabůrkové (1980) nazvané u Sudka a instalované v Ateliéru Josefa Sudka na Újezdě lze s malou nadsázkou použít termín site specific art, tedy umění vytvářené pro konkrétní místo a s oním místem pracující. Autorka představuje kolekci, která by v jiném prostoru určitě nepůsobila tak sevřeně a promyšleně, a přitom je jejím znakem i silná pocitovost.

Tereza Kabůrková: Stůl, 2009

O výstavě

Tereza Kabůrková: U Sudka

Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1. Kurátor a realizace Lucie Mlynářová. Výstava trvá do 27. března, otevřena je denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin; www.sudek-atelier.cz.

Jednu linii výstavy tvoří zátiší; velmi prostá, barevná, ale tonálně redukovaná. Zátiší bylo, jak známo, jedním ze Sudkových stěžejních námětů. Kabůrkové rukopis však nenese žádné rysy epigonství, nýbrž je to pouze a jen její pohled, „pronášený“ současným vizuálním jazykem. Mnohem prekérnější se jeví být situace u další linie tohoto komorního souboru, u černobílých panoramatických fotografií severočeské krajiny. Černobílé „nudle“ byly Sudkovou doménou a starou Kodakovou kamerou, s nímž ty „nudle“ vytvářel, snímal i krajinu Severních Čech. On ji fotografoval v éře bujících těžeb, Kabůrková panoramata snímá nyní, když po vydolování je tamější krajina rekultivována a získává nový, divně spořádaný ráz. Fotografka tím pokračuje ve svědecké výpovědi, jíž Sudkova severočeská panorama jsou (a to daleko více, než jeho „krasopisně“ místopisný soubor Praha panoramatická).

Tereza Kabůrková: Z cyklu Severní krajina, 2010

Tereza Kabůrková: Z cyklu Severní krajina, 2010

Rozpačitější součástí kolekce U Sudka jsou šedivé snímky zobrazující krajinářské kresby pověšené v nevábném prostředí a rušené židlemi či jinými předměty. A námětem jiné fotky je bílá židle stojící před bílou stěnou; tento záběr, nazvětšovaný na pomačkaný a potrhaný papír, se zdá odkazovat na tvorbu minimalistického maximalisty, fotografa Jana Svobody (1934-1990). V těchto exponátech se Tereza Kabůrková nejblíže nachází „nefotografické“ fotografii, tedy tomu nakládání s fotografickým médiem, které dominuje nynější výstavě Mutující médium v pražské Galerii Rudolfinum. A v těchto exponátech se mi také autorka jeví být nejvíce „mimo“, protože rozmělňuje koncentraci dialogu s místem instalace výstavy.

Tereza Kabůrková: Studie, 2009

Kdo je tu vlastně oběť?

Entrance Gallery je honosný název pro prostor v objektu Karlin Studios. Hodně nevýstavní místo, vstupní halička hned za kovovými vraty, jimiž se vchází do téhle pozapomenuté budovy za zvelebenými a zmodernizovanými areály nedaleko stanice metra Křížíkova. Osvětlení mizerné, věčně panující pološero trochu odeženete rozsvícením zářivek. Siroba sirobná.

V Entrance Gallery je letošní dramaturgie založena na dvojvýstavách pedagogů českých vysokých uměleckých škol se svými studenty. Nyní se takto představují Robert Portel (1966) z katedry fotografie pražské FAMU a jeho studentka Kateřina Zahradníčková (1988, dva její školní cykly můžete shlédnout ZDE). Jejich výstavní symbióza v Entrance Gallery se jmenuje Proč ne sám?

Robert Portel: Sen

O výstavě

Robert Portel & Kateřina Zahradníčková: Proč ne sám?

Entrance Gallery o. s. , Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín. Výstava trvá do 13. března 2011, otevřeno je vždy od středy do neděle od 12 do 18 hodin, http://entrancegallery.com

Spíš „proč ne sama?“ ptáte se po shlédnutí této miniexpozice, na níž se Robert Portel prezentuje jedinou prací, „trojrozměrnou“, nápaditě adjustovanou, velkoformátovou černobílou fotografií nanesené na průhledné fólii; dal té práci název Sen. Tento Sen komunikuje se sousední stěnou, na níž se nachází soubor Kateřiny Zahradníčkové Objetí oběti, jen velmi, velmi volně. Konceptu pedagog & žák však bylo učiněno zadost. I když číst se ta „školní“ sestava v jisté souvztažnosti přece jen dá. Má se to totiž asi takhle: na Portelově Snu, vzniknuvším zvrstvením několika obrazových složek, leží figura v pozici pohroužení, do tváře jí však nevidíme, neznáme její rozpoložení. Dílo tedy vyznívá coby věčná otázka, jako projekční plocha našich vlastních domněnek, co se té ženě asi zdá, na co tak nejspíš myslí, co se jí přihodilo.

Kateřina Zahradníčková: Objetí oběti. Z výstavy Proč ne sám? v pražské Entrance Gallery

Kateřina Zahradníčková je obrazově neskonale jednoznačnější a jednodušší, její barevné fotky na sebe nijak vizuálně neupozorňují, jsou prosté a funkční. Na každém tom seriálově obdobném polocelku, z nichž se soubor skládá, se nachází sama autorka v okamžiku obětí – a to s pokaždé jiným člověkem (a v jiném prostředí). I tohle jsou okamžiky pohroužení. Tomu druhému člověku do tváře nevidíme. Proměňuje se pouze tvář autorky. V ní si můžeme číst a domýšlet si, v jakém se nachází s dotyčným jedincem vztahu, co se jí honí hlavou, když jej objímá, jaké druhu jsou vzpomínky, jež jí zrovna běží hlavou. Ostatně s určitostí ani nevíme, kdo je tu vlastně obětí – zda je jí ona mladá žena, na jejíž výrazy hledíme, anebo ten, koho zrovna objímá. Soubor Objetí oběti se vyznačuje skutečně nosným nápadem, na téhle neškolně vyzrálé práci se dá srozumitelně doložit, co je to ve fotografii koncept.

, Kavárna

Video