Normální! Tímto titulkem přivítal liberálně-levicový list Libération vítězství Françoise Hollanda ve druhém kole francouzských prezidentských voleb. Zvítězil v nich proti končícímu prezidentovi Nicolasi Sarkozym s relativně malým odstupem - zhruba 52 : 49 procentům. Po jednatřiceti letech se tak vrací do Elysejského paláce socialista. Normální? Někteří říkají: Hollande je hrozba.
Parametry vítězství a magie dědictví
Ale buďme přesní, vyplatí se to: Hollande zvítězil 6. května 2012 poměrem 51,67 : 48,33 procentům – podle oficiálních výsledků. Při pohledu do archivu nás může zaujmout, že podobně zvítězil v roce 1981, a to výsledkem 51,76 : 48,24 procentům, v duelu François Mitterrand, první socialistický prezident. Porazil tehdy svého rivala, končícího Valéry Giscarda d´Estaing, jenž podobně jako Sarkozy prohrál v prvním kole.
Hollandeho sympatizanti jásají, když Nicolas Sarkozy oznamuje přijetí porážky. (6. května 2012)
Nejde jen o hru čísel, nýbrž i o dědictví. Protože neminul den, aby se Hollande v průběhu kampaně, podobně jako celá socialistická Francie, nesnažili o to připomenout právě Mitterrandův odkaz. Již při minulých prezidentských volbách o to usilovala jeho bývalá družka Ségolene Royalová, avšak Hollande v tom byl důslednější. Kdo by si nechtěl připomenout Mitterranda, toho zralého muže z května 1981 s rudou růží, jak stojí nedaleko Panthéonu, místě odpočinku největších Francouzů, jako prezident té „nové Francie“, která poprvé zvolila levici? Bylo to velmi symbolické. A nešlo jenom o symboly. V reýlu to ovšem kupříkladu znamenalo, že byl za Mitterranda zrušen trest smrti, přestali být pronásledováni imigranti stejně jako homosexuálové, a éterem se rozezněla dosud cenzurou zakazovaná rádia.
Průvodním jevem, kterým se Hollande u Mitterranda intenzivně inspiruje, jsou sociální reformy: zvýšení nejnižšího zákonného platu, podpora sociálního bydlení, zaručení důchodu v 60 letech, ale i akcent na svatbu homosexuálů (a méně již euthanasii, ale přece; mimochodem, podle posledních zpráv si nechal Mitterrand na smrtelném loži píchnout smrtící injekci). Mnohem méně důrazný, i když i tento akcent zaznívá, je Hollandův vztah k bankovním institucím, obecně k bohatým, a daním. I když následující věta zní nekompromisně. „Nemám rád bohaté,“ řekl kdesi. A všichni bohatí (a po nich novináři) opakují, že chce zdanit 75 procenty milionáře. Kolik jich vlastně je?
Od Hollanda už dnes neuslyšíte, že by se měly banky znárodňovat, o účasti komunistů ve vládě se také nevede tak vzrušená diskuse, jako tehdy. Rudé nebezpečí si připomínají jenom fantasté těch minulých bitev. I když by to jistě Jean-Luc Mélenchon, kandidát Levicové fronty ve volbách, uvítal, avšak šlo by jen o symbolické gesto. „Levice levice“ se musí teprve znovu najít – a ne používat bývalého socialistu jako beranidlo.
Někdejší první pár Francie Francois Mitterrand (vlevo) a jeho žena Danielle poslouchají koncert na jedné z hudebních škol nedaleko Paříže (28. března 1995)
Ale nebyly jen světla, byly také Mitterrandovy stíny. Reálpolitika dostihla prezidenta Mitterranda brzy, například ve vztahu ke konfliktu mezi Východem a Západem (eurorakety), ale i s Izraelem, a potažmo i s Evropským hospodářským společenstvím (EHS), jež právě díky snaze Mitterranda a jeho německého partnera Helmuta Kohla získala novou dimenzi. To nebyla ani tolik vize, s vizí přišli jeho předchůdci: on ji "pouze" dokázal naplnit, a zejména Jacques Delors také posunout dál až do Evropské unie (EU). Při sjednocování Evropy je ale dosud Mitterrandova role zatížena opatrností, s jakou přistupoval vůči sjednocování Německa, a zvláštním ambivalentním chováním vůči Sovětskému svazu (a přijetí protigorbačovského puče) v létě 1991. Chvíli to vypadalo, že se vrací mráz z Kremlu přes Paříž.
Mitterrandovo dědictví je mnohem méně inspirativní v onom rozsochatém klanismu, v odměňování nejvěrnějších. Kdo si dnes ještě pamatuje nešťastný konec socialistického premiéra Pierra Béregovoye, který spáchal sebevraždu? A co temné stíny na přátelství s René Bouquetem, jenž měl ještě z válečné Vichy na rukou krev - Francie se totiž vinou Bousqueta, který stanul za Lavala na čele francouzské policie, stala jedinou zemí v Evropě, v níž byli deportováni i Židé z území neokupovaných německou armádou. Mitterrandovi však Bousquet kdysi zachránil život…
Změna – ale jaká?
Changer la vie (Změnit život), znělo Francií na počátku května 1981. Co zní na počátku května 2012? Tento Francois, jehož příjmení je v překladu Holanďan, působí chvílemi jako poněkud Bludný. Le changement, c´est maitenant (Změna – nyní). Ano, o změně mluví, nechal si ji také vytisknout na tribuny a billboardy, ale jaká změna to má být? Život už asi změnit chtít nebude… i když jeho půvabná přítelkyně, novinářka Valérie Trierweilerová působí přeci jenom jiným dojmem, než prázdná Carla Bruni s kovovým úsměvem. Ano, takovou změnu ano…
Carla Bruniová-Sarkozyová v roce 2008 a 2012
Není ale nakonec v lidské podstatě žádnou změnu nechtít? Změnu měl v programu Lionel Jospin, který s ní v roce 2002 neuspěl, letos měl změnu v programu i pátý v prezidentských dostizích - François Bayrou. Právě jeho voliči, ona potřebná tři procenta rozdílu, přinesl Hollandovi paradoxně centrista.
Prvním prubířským kamenem na plavbě nového francouzského prezidenta bude cesta do Berlína. To, na čem založil Mitterrand svůj evropský kredit, velkého muže velkého projektu, bude velkým prvním testem muže, jehož zatím nestíhají žádné stíny. Na jeho tváři poseté jemnými znaménky, které jsou vidět i přes napudrování, se zatím zračí odhodlání, i když mu občas selže hlas. Má-li být jeho volba politická, bude muset Evropská unie vzít vážně, že Hollande slíbil 60 milionům Francouzů znovu otevřít rozpočtový pakt.
Jak řekl v rozhovoru, který vyšel hned v pondělí ve francouzské mutaci časopisu Slate: „Ne francouzsko-německému duopólu.“ Podle Hollanda byl tandem Berlín-Paříž příliš exkluzivní, a jako správný evropský federalista, dodává: „Evropské autority byly opomíjeny, a některé země, zvláště ty nejkřehčí, měly nepříjemný pocit být tváří v tvář nějakému direktoriu.“ To nezní na „nováčka“ v evropské politice až tak špatně, že? Vtip ale spočívá v tom, že Hollande není vůbec žádný nováček. Vyrostl totiž doslova v Mitterrandově stínu - a v politice se pohybuje od roku 1981. A vedl si vždy dosti obstojně. Jakkoliv to už vypadalo na konec jeho kariéry, když po jedenácti let stál čele Socialistické strany (1997-2008) byl obtloustlý, unavený, zarudlý – a přezdívalo se mu „dort“. V roce 2007 se rozešel se svou přítelkyní, která měla prezidentské ambice.
Ségolene Royalová uznala porážku v prezidentských volbách - Socialistka Ségolene Royalová vystoupila krátce po vyhlášení výsledků druhého kola prezidentských voleb a uznala porážku. Francouzi si za prezidenta vybrali gaullistu Nicolase Sarkozyho. (6. května 2007)
Příznivci Nicolase Sarkozyho slaví jeho vítězství ve volbách - Ve Francii se hlasovalo ve druhém kole prezidentských voleb. (6.5.2007)
Nechybí mu ostatně ani zkušenost z jedné difamace, přesně ve stylu Mitterranda. Díky Jacquesovi Atallimu, coby ředitel kabinetu mluvčích premiéra Pierra Mauroye, se pod pseudonymem Caton podílí na publikaci knihy De la reconquete (O rekonkvistě, Fayard 1983) . Měla to být obžaloba pravice z pera jednoho z nich, který vysvětluje důvody nedávné porážky od Mitterranda. Autorství se tehdy ujal známý novinář André Bercoff. Mladíček Hollande dodal jeho šifrovaný rukopis nakladatelství, vystupoval později jako dotyčný autor v rozhlasových rozhovorech. Kniha měla podtitul: Pour vaincre la gauche, il faudra se débarrasser de la droite (K poražení levice se nejdříve musíme zbavit pravice). Je paradoxní, že podtitul zní dosud velmi aktuálně, nemyslíte? A to ještě nikdo netušil, že tím, kdo levici dotlačí k moci, bude její hlavní rival: jistý Nicolas Sarkozy...
Novinářka Valerie Trierweilerová je současnou partnerkou nového francouzského prezidenta (6. května 2012)
A pak dojde na reálpolitiku
Nový prezident, který bude oficiálně instalován 15. května, má zatím na tváři úsměv. Je to úsměv šťastného muže, a té části Francie, která už nemohla snést jeho předchůdce. Mitterrandův úsměv, ten politický, se zatím na Hollandovi tváři teprve rodí. Bude muset dávat pozor, jaký přesně použije - z celé té široké škály Mittarrandových úsměvů. Štěstí totiž nestačí mít jenom někdy: na okamžiky, kdy se ho nebude dostávat, mu bude muset přijít na pomoc tolik odháněná a strašlivě proklínaná reálpolitika.
Už v červnu totiž přijdou parlamentní volby. A přízrak „třetí ženy“, tolikrát skloňované Marine Le Penové, visí nejen nad Sarkozyho pohrobky, kteří se dostávají zvolna do poločasu rozpadu, jak by si Marine přála, nýbrž i nad levicí. Její únos Francie totiž neskončil Hollandovým vítězstvím. Vlastně jenom začal. Její „modrá vlna Marine“ může smést i zbytky úsměvů „bludného Holanďana“ - muže v labyrintu Mitterrandova dědictví, zatím bez jeho parametrů. To ale teprve musí přijít. Jaro je ale tady – a v Paříži jedou doleva.
