Jednotnost záměrů Evropy v Libyi ostře kontrastuje s jejími neshodami a nerozhodností na počátku 90. let, kdy se rozpadala Jugoslávie. Spojené státy tehdy musely mnoho západoevropských států přemlouvat, aby pomohly zastavit masakr nevinných obyvatel v Bosně. A přestože během následné krize v Kosovu byla transatlantická aliance jednotnější a pružnější, kormidlo stále pevně třímaly USA. V Libyi se role obrátily: Západoevropané museli naléhat na USA, aby přikročily k akci.
Způsob, jímž americký prezident Barack Obama připojil USA k úsilí chránit libyjské civilisty, rozptýlil obavy Evropanů z americké nadutosti vyvěrající z války v Iráku. Zároveň umožnil vznik široké koalice zemí a také vůbec první výzvu k intervenci ze strany Ligy arabských států. Obamovo rozhodnutí, že USA by měly hrát podpůrnou roli, zatímco v čele by měli stát jiní partneři z NATO – zejména Francie a Velká Británie –, posílilo globální vnímání této mise jako legitimního podniku.
Libyjský plukovník Alí Al-Rabtí před stíhačkou, s níž před rokem přistál na maltském letišti ve Vallettě (19. února 2012).
Syrský oříšek
Stále intenzivnější debata o intervenci do Sýrie dnes vyvolává legitimní otázky, zda byla Libye jedinečným případem. Její blízkost u Evropy jednak snížila bariéry účasti, a jednak podnítila evropský pocit zodpovědnosti, přičemž Kaddáfí byl opovrhovanou postavou s minimem přátel. Mnoho evropských zemí má navíc v Libyi přímé zájmy, a proto jim na výsledku očividně záleželo. Libyjská opozice vůči Kaddáfímu byla poměrně dobře organizovaná, těšila se uznání mezinárodního společenství a otevřeně vyzvala k intervenci zvenčí.
Zatímco v Libyi tedy byly podmínky nesporně optimální, situace v Sýrii by se dala nejlépe popsat jako bezpříkladně složitá pro jakoukoliv intervenci. Tak především není poloha Sýrie na východním okraji Středozemního moře tak výhodná jako poloha Libye v severní Africe. Syrské hranice s Tureckem, Irákem, Libanonem a Izraelem rovněž představují zásadní problém pro regionální bezpečnost, protože mohou potenciálně nejen vyvolat mezinárodní konflikt, nýbrž také destabilizovat přeshraniční přesuny uprchlíků. Sýrie má navíc spojence – nejdůležitějším z nich je Rusko, které v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů disponuje právem veta.
Návrat dvou libyjských stíhaček, s nimiž před rokem přistáli na Maltě dva dezertující libyjští plukovníci, do Libye zpozdilo nepříznivé počasí. Na snímku je jeden z letounů na maltském letišti ve Vallettě (21. února 2012)
Vzhledem k významným překážkám a reálnému riziku, že se již tak strašlivá situace ještě zhorší, je přímá vojenská intervence v Sýrii v tuto chvíli dosti vzdálenou možností. V mnoha ohledech je to tragické, ale neznamená to, že pozitivní postlibyjský příklon k ochraně civilistů je zcela ztracený. Lize arabských států se totiž podařilo uzavřít s Asádovým režimem dohodu – byť nakonec neúspěšnou –, podle níž měli být do Sýrie vpuštěni pozorovatelé, aby zprostředkovali ukončení konfliktu, a slovy ministra zahraničí Ománu tak „uchránili arabský svět před západní intervencí“. Mise ligy nezastavila zabíjení, ale znamenala vystupňování tlaku na ukončení masakru – a byla založena na pákách získaných v Libyi.
Nemáte kapacity!
Z hlediska NATO závisejí tyto páky na schopnosti členů sebrat potřebnou vůli a zdroje k tomu, aby v případě nutnosti intervenovaly. V Libyi měla Evropa konečně vůli vést, ale postrádala zdroje a stále se silně opírala o Spojené státy. A třebaže USA nebyly první, kdo vyzval k vojenské akci, jejich účast na misi byla zásadní a potvrdila jejich status nepostradatelného státu v západní alianci.
Člen Syrské osvobozenecké armády hlídá dva chlapce, kteří vyklízejí následky ostřelování v městě Sermeen. (28. února 2012)
Až na velmi malé výjimky byla libyjská kampaň výlučně leteckou válkou. Pravdou je, že většinu bojových letů provedla neamerická letadla, přičemž zvláštní zásluhy patří Dánsku, Norsku a Belgii, které odlétaly nepoměrně vysoký podíl misí. Evropští politici by však neměli klamat sami sebe a myslet si, že tato fakta znamenají, že jejich letecké bojové kapacity postačují k tomu, aby operovaly nezávisle na USA.
Kromě nedostatků v oblasti leteckých úderů projevila Evropa vážné slabiny ve všech ostatních oblastech potřebných k vedení jakékoliv letecké kampaně. Jak na jednom setkání loni v létě sdělil nejvyšším důstojníkům a představitelům vojenského průmyslu generál Mark Welsh, velitel amerických leteckých sil v Evropě: „Potřebujeme větší zpravodajské, sledovací a průzkumné kapacity – a potřebujeme je hned.“
Na trnitější cestě bude lépe
Pokračující hospodářská krize bohužel vyvíjí ve všech zemích NATO tlak na obranné rozpočty a odhaluje potřebu větší spolupráce mezi evropskými členy aliance. Škody způsobené rozpočtovými škrty se budou pravděpodobně násobit, pokud všechny evropské vlády seškrtají výdaje ve stejných oblastech. Velitel německého letectva, generálporučík Aarne Kreuzinger-Janik, varuje, že by to vytvořilo „ještě větší mezery a nedostatky“. Evropské vlády nyní musí zajistit, aby se omezené prostředky investovaly do správných oblastí.
Členové vládních ozbrojených sil si v ulicích Tripolisu připomínají první výročí od začátku povstání. (14. února 2012)
Transatlantická aliance dospěla na rozcestí. Na trnitější cestě leží větší koordinace strategických cílů i rozvoje vojenských kapacit zejména uvnitř Evropy, kde musí vlády lépe alokovat zdroje mezi sebou, aby překonaly klíčové nedostatky, jež odhalila libyjská mise. Ušlapanější cestička vede k plýtvavému překrývání se a nižším investicím do klíčových technologií, což vytvoří v obranyschopnosti Evropy širší mezery než kdykoliv dříve.
Má-li Evropa stavět na svém úspěchu v Libyi, potřebuje se vydat méně prošlapanou cestou. Všechno se tím diametrálně změní.
Graf podpory členství v NATO
John D. Podesta, v letech 1998 až 2001 šéf personálu Billa Clintona, je předsedou Centra pro americký pokrok. Ken Gude je personálním šéfem a viceprezidentem Centra pro americký pokrok.
Copyright: Project Syndicate/Europe’s World, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
