Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Miroslavu Donutilovi nebude nějaký Robert Wilson nic povídat

  15:15aktualizováno  15:15
Tohle není recenze na Věc Makropulos v pražském Stavovském divadle. Jde o pár poznámek o hercích první české scény, kteří byli konfrontováni se zcela jiným způsobem režisérské tvorby a s požadavky pro ně nevídanými.

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Václav Postránecký a Soňa Červená | foto: ND - Lucie Jansch

Z mnohých fotografií v tisku, z televizních šotů a z recenzí zaznamenalo publikum – zřejmě početnější než běžná divácká obec -, že v Národním divadle hrají "divného" Karla Čapka, konkrétně jeho hru Věc Makropulos. Považte: na jevišti se pohybují postavy, v nichž známé herecké tváře jen s obtížemi rozpoznat, figury jsou velmi stylizovaně nastrojeny a nalíčeny, scéna je modernisticky strohá a výrazně nasvícená. Celý ten "tanec" se zkoušel nekonečné týdny a měsíce, dlouho jen pohyby a zase pohyby, teprve pak k nim herci mohli přidat slova.

Karel Čapek

Karel Čapek

Lze se dočíst, že tenhle Karel Čapek vlastně není Čapek, že text věhlasnému americkému režisérovi Robertu Wilsonovi pouze posloužil za materiál k vytvoření živých obrazů na jevišti, které jsou sice možná krásné, ale poněkud bez obsahu a étosu. Například Jaroslav Formánek v Respektu napsal: "Čapkovo poselství o hrůze ze smrti, touze po nesmrtelnosti, ale i o věčném pokušení vytvořit nadčlověka vyznívá v jeho (Wilsonově) Věci Makropulos okrajově a nedůrazně. Ve Stavovském zrežíroval vizuálně pozoruhodný tragikomický škleb o lidských povahách. Na okázalou formu bez silného obsahu se ale rychle zapomíná."

Obnažující role

Nehodlám se zde pouštět do polemik o vztahu formy a obsahu, o sdělovacím potenciálu povrchu a hloubky, o rozdílu mezi okázalostí a perfekcionismem, o tom, na co, kdy a jak rychle se u divadelních zážitků zapomíná. Zkrátka Robert Wilson klade mimořádný důraz na "povrch", na to, co je vidět, a v této inscenaci i na to, co je slyšet mimo slova, tedy na (dodejme: vynikající) scénickou hudbu Aleše Březiny, jejíž trvalá přítomnost posunuje Věc Makropulos až někam ke hře se zpěvy.

Robert Wilson

Robert Wilson

O oprávněnosti a vyznění Wilsonovy inscenace se mohou a musí vést otevřené diskuse, nicméně pro veřejnost nejspíš zůstane nezodpovězeným "tajemstvím" volba herců pro jednotlivé role. Na základě čeho si je Robert Wilson vybíral? Chtěl nebo prostě musel lovit výlučně ve vodách Národního divadla i tehdy, když třeba zjistil, že v něm nemá všechen "potřebný materiál"? Z toho, co dosud bylo zveřejněno, je jasné pouze to, že od počátku byl režisér rozhodnutý pro Soňu Červenou, jež ovšem na jevištích Národního divadla toliko hostuje. Všichni ostatní, vyjma Vladimíra Javorského, který soubor dobrovolně opustil vloni, jsou kmenovými herci ND. A ve Wilsonově aranžmá máme možnost spatřit, čeho tito jsou schopni v díle, v němž obdrželi úlohu "pouhých" nástrojů, v němž nemohou spoléhat na své zavedené šarže, protože Wilson inscenační stavbu buduje zcela odlišně od řadových domáckých postupů, na něž jsou v divadle, natož ve filmech či televizních inscenacích, tito herci navyklí.

Věc Makropolus ve Stavovském divadle je tedy jedinečnou příležitostí přesvědčit se o ochotě několika vybraných jedinců první české scény k výrazové tvárnosti, k účasti na rituálu, v němž jejich tělo a mysl jsou nuceny pracovat v nezvyklé stylizaci a koncentraci. Tato konfrontace je v tuzemských poměrech velmi užitečná, neboť "mezi námi tady" populární herci si ve Wilsonově pojetí najednou nemohou vypomáhat frky a spiklenectvím.

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Vladimír Javorský a Pavla Beretová

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Vladimír Javorský a Pavla Beretová

Dva ženské póly

Jak dopadli jednotliví aktéři? Upozorňuji, že jde o postřehy z jednoho představení, konkrétně z druhé premiéry a že při jiném představení to mohlo nebo může být (ovšem ne asi úplně) jinak. Ale přece:
Ideálním Wilsonovým nástrojem se ukázala být mladá Pavla Beretová v roli Kristiny. Pohyby dotahovala, v hlase a v gestech zdánlivě "přehrávala" k loutkovitosti, ale právě tohle Wilsonovo pojetí potřebuje – napětí luku, vláčně a přesně vystřelované jednotlivosti skládající celek. Na odhodlání Beretové byla radost pohledět, a publikum to citlivě vnímalo, na konci ji právem odměnilo potleskem srovnatelným s tím, který si vyhradilo pro pětaosmdesátiletou Soňu Červenou v hlavní roli Emilie Marty. Nad držením těla, nad sošností chůze Soni Červené nelze než smeknout, je to energický minimalismus adekvátní roli osoby staré tři sta let, kterou už ovšem nebaví žít, ale zároveň se tak strašně bojí smrti, že pro "věc Makropulos", zajišťující extrémní dlouhověkost, přichází ještě jednou.

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Soňa Červená

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Soňa Červená

S mluvním projevem, konkrétně s intenzitou a dikcí, to u Soni Červené bylo skoro na hraně, potenciálu jejích současných hlasových sil přece jen lépe odpovídá komorní Divadlo Kolowrat, kde předloni výtečně ztvárnila ústřední roli v Nekvasilově a Březinově opeře Zítra se bude... V představení Věci Makropulos, jehož jsem byl svědkem, Červená bohužel vypustila (jak mě po představení případně upozornil kolega Jan H. Vitvar, díky) v předposlední replice zásadně důležité věty: "Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak… pak v něm umře duše. Nic, nic, nic se neděje., Ani já se neděju."

Dám či nedám, čeho žádáte, Mistře…?

A pak už jsou jen samé mužské role. Obstojnými nástroji ve Wilsonově skladbě se ukázali být Vladimír Javorský v roli tajemného Muže s hůlkou, mladší členové činohry Jan Bidlas (coby Albert Gregor) a Filip Rajmont (jako Janek Prus), ale i rutinér Václav Postránecký (Advokát dr. Kolenatý), který jako by si řekl, že si na něj žádný Robert Wilson nepřijde a že se nenechá otrávit, i když tohle zrovna není úplně jeho gusto. Ale já schopný sluha jsem, jako by dal najevo Postránecký, a dostane se vám, Mistře, toho, čeho ode mě žádáte. Jakkoliv je mi protivná velkoústá rozšafnost, do níž se k stáru Václav Postránecký v rolích i mimo ně posadil, nelze než uznale pokývat nad zkázněnou profesionalitou, k níž zde byl schopen a ochoten se vybudit.

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Filip Rajmont

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Filip Rajmont

O totéž usilovali i Petr Pelzer (Solicitátor Vítek) a Milan Stehlík (Hauk-Šendorf), ale ať dělají, co dělají, ať chodí po jevištích ND již drahně let, fundament nutný pro wilsonovskou antipsychologickou múzičnost se v nich nachází v množství menším než dostatečném (nicméně u Pelzera jde v roli Vítka o šťastnější z jeho úloh).

To Miroslav Donutil (jako Jaroslav Prus) – lhostejno, zda zamýšleně či nechtěně – dával onen večer najevo, že v tomhle on se hodlá angažovat jaksi jen odtud až potud, že tohle mu nejde "od srdíčka". Pohyby a gesta potřebně nedotahoval, jeho kresebné tahy postrádaly šťávu, ego se mu nerozplynulo ve figuře, nedokázal na sebe "zapomenout". Při děkovačce se pak tlačil o půl kroku před Soňu Červenou, jeho návyk na to být miláčkem večera se v okamžicích, kdy už bylo po všem, pasíroval ven naprosto nezadržitelně; tím nepatřičněji to působilo. Je velmi pravděpodobné, že i Miroslav Donutil, jakož i ostatní členové souboru, věnoval nastudování Věci Makropulos ojedinělé kvantum energie, avšak v jeho případě – tak to na mě působilo – šlo o vynucené penzum, nikoliv o vnitřní srozumění s novou a krajní zkušeností.

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Václav Postránecký

VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Václav Postránecký

Škoda tedy, že Robert Wilson nenalezl více odhodlaných a "naslouchajících" herců jako je Pavla Beretová. Asi teprve potom bychom pocítili plný potenciál Wilsonova "manýrismu".

Stálo by nyní za to detailně sledovat, jak dlouho, do kolikáté reprízy pražskému hereckému ansámblu vydrží vůle k tvaru, která je ve Wilsonově režii nutnou podmínkou vyslovení vnitřních obsahů skrze vystavěné obrazy. Je v českém divadelním prostředí známou skutečností, že když se po premiéře na jinou štaci vzdálí režisér-perfekcionista a inscenaci ponechá svému osudu, že ta se během repríz postupně sesouvá k přibližnosti, která je faktickou královnou zdejších scén. Tak schválně, jakého věku se dožije vytříbený tvar Věci Makropulos ve Stavovském divadle…

Základní údaje

VĚC MAKROPULOS
Karel Čapek

REŽIE, SCÉNICKÁ VÝPRAVA A SVĚTELNÝ DESIGN: ROBERT WILSON
HUDBA: ALEŠ BŘEZINA
KOSTÝMY: JACQUES REYNAUD
REŽIJNÍ SPOLUPRÁCE: ANN-CHRISTIN ROMMEN
ASISTENT SCÉNOGRAFA: KAREL KUT
SPOLUPRÁCE NA KOSTÝMECH: YASHI TABASSOMI
SVĚTELNÝ DESIGN: AJ WEISSBARD
DRAMATURGIE: MARTIN URBAN

OSOBY A OBSAZENÍ:
Emilia Marty: Soňa Červená j. h.
Jaroslav Prus: Miroslav Donutil
Janek, jeho syn: Filip Rajmont
Advokát dr. Kolenatý: Václav Postránecký
Solicitátor Vítek: Petr Pelzer
Kristina, jeho dcera: Pavla Beretová
Albert Gregor: Jan Bidlas
Hauk – Šendorf: Milan Stehlík
Muž s hůlkou: Vladimír Javorský j. h.

Autor: Kavárna


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.