Teď tvrdí, že je lepší zemřít na hezké holce než v politické funkci. Vojenský prokurátor, jenž navrhl dvakrát trest smrti, z toho jednou byl vykonán. Advokát, kterého v soudní sínimůžete vidět zastupovat řadu známých jmen v kauzách, jež často dlouho žijí na stránkách novin. Dědeček nadšeně ukazující v mobilu fotku vnučky Karolinky. To všechno je Miroslav Kříženecký.
Miroslav Kříženecký (66 let)Začínal jako advokát, ve stejné pozici působí ve vlastní kanceláři opět od roku 1994. Mezi jeho klienty například patřili František Mrázek či Karel Srba. Mezitím byl náměstkem vyššího vojenského prokurátora v Táboře, kdy dvakrát navrhl trest smrti. V říjnu 1990 se stal na tři roky hlavním vojenským prokurátorem. V roce 2002 byl jako bezpartijní kandidátem KSČM na prezidenta republiky, získal 44 hlasů. Je podruhé ženatý, s manželkou Věrou žije v malé vesnici na Českobudějovicku. Dceru Věru (37) zaměstnává ve své advokátní kanceláři, syn Miroslav (34) pracuje jako řidič kamionů v Rakousku. Kondici si vždy udržoval sportem, hrál tenis a stále aktivně lyžuje, zkoušel i golf. Píše knihu svého rodu s pracovním názvem Země, kam ani andělé nechodí. Jeho největším „koníčkem“ je teď ale podle něj dvouapůlletá vnučka Karolina. |
Na dotaz, proč si po odchodu z armády začal budovat kariéru v advokacii, vysvětluje, že byl vlastně stará struktura a nechtěl mít nic společného se státním zastupitelstvím, které je závislé na státní moci.
"Když nemáte samostatnou rozpočtovou kapitolu, tak jste vždycky závislí na tom, co vám dá výkonná moc," dodává. Vzápětí připomíná, že jeho sedmileté členství v KSČ mu zabránilo v tom, aby byl navržen jako soudce Nejvyššího soudu, ale rebelství na vojenské prokuratuře před Listopadem 1989 ho zase katapultovalo na post hlavního vojenského prokurátora.
"Tenkrát jsem poukazoval na to, že politická moc nemůže ovlivňovat tu soudní. A taky jsem se tím řídil. Dokonce jsem zavřel v Budějovicích celé oddělení hospodářské kriminality. Zavolal mi tehdejší vedoucí krajský tajemník Slavík a vytkl, že nahrávám třídnímu nepříteli. Řekl jsem mu, že už Lenin napsal svému ministru spravedlnosti dopis, v němž říká: Co je to za stranu, která se zastává vlastních darebáků. Soudruh Slavík práskl telefonem a už mě nezval na prvomájovou tribunu," vzpomíná se smíchem Kříženecký.
Opilý podporučík střílel do lidí
Sám vzápětí zavede řeč na to, že za svou kariéru navrhl trest smrti. "Tehdy v roce 1977 opilý podporučík začal ze samopalu střílet do sedmnácti lidí, jednoho zabil a dalšího odstřelil jako psa z bezprostřední blízkosti. Ze tří znaleckých posudků dva potvrdily, že je za čin zodpovědný. Osobně ale jsem proti takovému trestu. Když jsem jako hlavní vojenský prokurátor diskutoval v televizi s poslankyněmi a řekl tento svůj názor, vytkla mi to jedna s tím, že bych asi jednal jinak, kdyby mi takový člověk zabil dceru. Opáčil jsem, jaký názor by měla ona, kdyby byl vrahem její syn."
Tvrdí, že jestli je na něco hrdý, tak na skutečnost, že spolu s Ivanem Gašparovičem, Ludvíkem Brunerem a Pavlem Rychetským z pozice svých vedoucích postů zabránili po Listopadu 89 tendencím k teroru thermidoru. Tedy revolučnímu nadšení k takzvanému stíhání hlav.
Když přijde řeč na známá jména, která zastupoval, připomíná, že jich bylo ještě mnohem víc a že paradoxně řadu lidí odmítl, i když mu nenabízeli málo.
"Když se mě někdo zeptá, proč obhajuji zločince, říkám, že v jedné Čapkově povídce Bůh říká: Já tě soudit nemůžu, já totiž o tobě vím všechno. Proto obžalovaný stojí před soudem. V právu demokratických států musí platit zásada, že neprokázaná vina má stejnou hodnotu jako prokázaná nevina," dodává Kříženecký.
Za svůj největší případ považuje ten před necelými deseti lety, který krajský soud v Táboře posuzoval jako vraždu dvou lidí, ale nakonec byl jeho klient zproštěn viny a dostal šest měsíců podmíněně na jeden rok za nedovolené ozbrojování.
"Až díky mému dovolání k Nejvyššímu soudu byl vynesen skutečně raritní rozsudek, že šlo o nutnou obranu při napadení ve rvačce. Ta zbraň byla držena nelegálně, takže trest jsme přijali," vysvětluje a cituje naprosto přesně jména i znění rozsudku.
Chráněn vlastním archivem
To ostatně udělá v průběhu rozhovoru několikrát. Informace má nejen v hlavě, ale i ve svém rozsáhlém archivu. "Musíte mít pojistku. Kdyby se mi něco stalo, celý archiv by šel ven a zlomil by vaz celé řadě lidí, kteří jsou na výsluní," připouští.
Nešetří ani kritikou poměrů v současném soudnictví s tím, že se dostáváme i do justiční krize.
Loučíme se, protože spěchá, aby stihl ještě vnučku u večeře. Stačí ještě dodat, že píše knihu o svém rodu, že jediným možným prezidentem je podle něj Zeman a taky že jde druhý den k soudu kvůli synovi, který čelí obvinění okolo falšování směnek. Ze sebevědomého advokáta je najednou táta skrývající své starosti.
