Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

DOKUMENT: Grebeníčkův projev k Janu Palachovi

  17:28aktualizováno  17:28
Přinášíme plné znění projevu bývalého předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka tak, jak ho zachytil stenografický záznam Poslanecké sněmovny. Grebeníček v projevu před poslanci odmítl, že Palachova oběť směřovala proti komunistické totalitě. Koalice na protest opustila jednací sál Sněmovny.

Miroslav Grebeníček na snímku z roku 2006 | foto: Radek Miča, MAFRA

Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové. Každý z nás zanechá po sobě nějakou stopu. Zanechal i student filosofické fakulty University Karlovy Jan Palach, jehož oběť je naprosto správné připomínat. Ne, nehodlám zpochybňovat právo skupiny koaličních poslanců předložit návrh na doplnění či rozšíření počtu státních svátků, ostatních svátků a významných dnů.

Nic na tom nemění skutečnost, že mezi předkladateli posuzovaného návrhu zákona jsou i lidé, jejichž světonázorová orientace je značně vzdálená postojům Jana Palacha. V souvislosti se situací, kdy navrhovatelé z celé škály osob a osobností spojených s nejnovějšími dějinami československé státnosti vybrali právě Jana Palacha, se však otevírá širší pojetí událostí let 1968, 1969. A to například jako výzva, aby si i současní politici uvědomili, že účast v politice byla, je a vždy bude krajně zodpovědnou záležitostí. Politik, který to nerespektuje, nemá v politice co dělat. Ano, už jenom kvůli historické paměti je rozumné oběť Jana Palacha připomínat. Až potud jde o naprosto akceptovatelný počin.

Navrhovanou změnu příslušného zákona nelze však hodnotit jinak než s určitými výhradami. Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé. Možná i to, že se navrhovatelé nedrží známé Masarykovy teze, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé. Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, (Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.) jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva. Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky. To však neznamená, že měl pravdu Václav Klaus, když v srpnu 1993 líčil pocity solidarity Čechů a Slováků z doby kolem srpna 1968, a do líčení jejich jednotlivých stránek přibalil tezi, že lidé tenkrát dali najevo svůj odpor ke komunismu. Jde o účelové tvrzení člověka, který nemůže nevědět, že tenkrát šlo o něco úplně jiného. Že mnozí prožívali něco velkého a nadějného. Živě si totiž vzpomínám na výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června roku 1968, podle něhož se 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj, a jen pět procent pro vývoj kapitalistický. Šest procent pak nevědělo, jak odpovědět.

Dámy a pánové, otevření prostoru pro demokracii, odstranění cenzury, možnost svobodně vyjadřovat své názory, i další demokratické změny byly skutečné vítány v celé společnosti s nadšením. Straničtí i státní představitelé začali rovněž vystupovat s nebývalou otevřeností a bezprostředností. A to se zcela přirozeně setkalo s mimořádnými sympatiemi lidí. Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Riegel, Ludvík Svoboda, Čestmír Císař, Gustav Husák, Ota Šik i mnozí další se stávali doslova politickými idoly jara roku 1968. To, co Dubčekova generace zahájila v období Pražského jara, a co bylo přerušeno sovětskou invazí v srpnu 1968, má pro mnohé z nás platnost morálního závazku. Ano, vnímám složitost tehdejšího vývoje, a nehodlám sklouznout ke zlehčování tragédií lidských osudů, zmařených životů i lidských ambicí té doby. Přitom vím, že k těmto událostem došlo prakticky se souhlasem západu, přesněji řečeno, amerického presidenta Johnsona. Spojené státy americké byly tehdy zaměstnány válkou ve Vietnamu, a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat.

Ano, Jan Palach chtěl právě tehdy vytrhnout společnost z letargie. A na rozdíl od jiných stál za demokratizačním procesem až do své smrti. Výstižně to charakterizovala, jak nedávno připomněl politolog Lukáš Jelínek, spisovatelka Lenka Procházková, když prohlásila, že tenhle kluk setrval na pozicích protagonistů Pražského jara i ve chvílích, kdy oni to už vzdali. A tak teprve 5. prosince 1989 označila sovětská vláda rozhodnutí o intervenci spojeneckých vojsk do Československa za chybné, neboť šlo o neodůvodněné vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. Žádný odpovědný politik a historik, napsal v návaznosti na události roku 1968 Jiří Pelikán, nemůže pominout, že naše společnost procházela za tu dobu velmi složitým vývojem, a že nelze postavit na stejnou úroveň léta padesátá a období po roce 1963, jež pak vyvrcholilo v nové etapě Pražského jara 1968, a pak ještě různé další stupně vývoje i po roce 1969. Za zmínku stojí i Pelikánova slova z poloviny 90. let minulého století: Spolu s kladným vývojem vidím některé znepokojivé projevy arogance, rozdělování společnosti na občany různých kategorií, obsazování veřejných funkcí často podle odborné kvalifikace tedy neexistuje, ale podle příslušnosti k vládním stranám ano. Vidím také mnoho sociálních křivd a netolerance, které jsou pro demokracii nebezpečné.

Dovolím si připomenout i to, co se nedávno odehrálo na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň odmítl označení takzvaného komunistického Československa jako totalitních států, případně o omezení užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu 50. let 20. století.

Dámy a pánové, politiku ovšem určují reálné zájmy. Dokladem toho je i prohlášení jednoho z předních funkcionářů Občanské demokratické strany senátora Přemysla Sobotky: "Politické motivy jsou pochopitelné, protože by se nikdo z nás neměl smířit s tím, že v této zemi aktivně působí, dokonce i na parlamentní úrovni, poměrně velká skupina lidí, kterým cizí vojenská agrese umožnila o dalších 20 let devastovat svou zemi a lámat páteře svým spoluobčanům. Jejich levicová demagogie se dnes takřka neliší od jejich vzorů. A s nestydatostí jim vlastní dokážou dnes operovat s termínem cizí vojska u plánované obsluhy radarového zařízení, které se má podílet na zajištění bezpečnosti. Poté, co jsme lehkověrně promarnili šanci i v roce 1989 jednou provždy a rázně říci ne, je teď naší povinností odhalovat i pomocí historických reminiscencí jejich neměnnou podstatu a cizorodost vůči demokratickému systému."

Ani se nedivím výsledku při prezidentských volbách, kterého dosáhl zmíněný Přemysl Sobotka. Ach jo. Chci také konstatovat, že to vše nemá s představami a názory Jana Palacha vůbec nic společného. Palach neusiloval o likvidaci plurality, ale o její rozšiřování a další demokratické posuny ve společnosti. Ano, Jan Palach se stal po své smrti rukojmím celé řady prapodivných negativistů, například těch, kteří v nahnědlé tónině opakovaně volají po odstoupení členů KSČM, kteří po demokratických volbách loni na podzim usedli v krajských radách.

Chci být správně pochopen. Jan Palach ano, ale mizerná důvodová zpráva ne. A tak v závěru svého vystoupení považuji za vhodné připomenout, že i důvodové zprávy k zákonům se běžně stávají pramenem pro výzkum utváření oficiální historické paměti. A právě to je hlavní důvod, proč přistupuji k tomuto dokumentu s určitými výhradami. Pokud se ovšem jedná o návrh přikázat tento návrh patřičnému výboru, samozřejmě jej podpořím.

(Potlesk z řad poslanců KSČM.)

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.