Při pohledu na Makedonii je celkem dobré si připomenout, že míru obvykle předchází nějaká ta válka. Ale Makedonie víc připomíná opačnou logiku: že válce vždy předchází nějaký mír, třeba i velmi krátký.
Pesimista se může opřít o tři argumenty, z nichž plyne, že situace je možná horší než před vypuknutím nepřátelství. Dohoda řeší jen část z požadavků, s nimiž přišli makedonští Albánci. Prostor pro hořkost i vznášení dalších požadavků, jakmile se to bude hodit, tedy zůstal zachován.
Ostatně ten prostor je bezbřehý: dosáhnout vyrovnání mezi dvěma znepřátelenými etniky je nekonečný úkol, neboť jde o věc pocitů. Tam, kde se napravuje křivda jedněch, vzniká pocit křivdy u druhých.
Přesně to se v Makedonii stalo. Pozoruhodně rychle vzplála i mezi Makedonci nevraživost vůči Albáncům. Budoucí válka uložila kapitál, z něhož bude těžit.
Nevraživost vyvolává touhu po odvetě.
Jestliže vojenskou i politickou situaci určuje pomstychtivost, boje mohou kdykoliv začít znovu. Smlouva byla rámována palbou, znamená to, že nevzniká ze společné vůle. Proto se může kdykoliv stát cárem papíru.
Předáky znepřátelených stran k ní nedovedla obava z války, nýbrž obava z toho, že nyní nemají na to, aby válku vyhráli. Co až změní názor? Sečteno: tato smlouva nenastolí mír.
Jen připraví podmínky pro příchod vojáků NATO, kteří se jako zeď postaví mezi Makedonce a Albánce. Na jak dlouho a s jakým výsledkem, to nikdo neví.
Jak kluci říkávají: mír do příští války.
