Špiony měl mít za patami Josef Lux, Jan Kalvoda i Miloš Zeman. Nevítané ucho objevil nedávno ve své kanceláři Vlastimil Tlustý.
Zatímco první tři využili motivu špehů jako tahu v politické hře, posledně jmenovaný prostě jen neumí zacházet s mobilním telefonem.
Kam zařadíme Jaroslava Tvrdíka se Stanislavem Grossem? K hráčům, nebo packalům? A co když je jeden hráč a druhý packal?
Pokusme se však tuto zprávu vzít vážně. Pánové jsou nejdůležitější ministři vlády, v době války drží ruku nad naší bezpečností. Nyní tvrdí, že jde po nich naše rozvědka.
Všechny možnosti, které z tohoto výroku plynou, jsou strašné. Seřaďme si je.
Představme si nejprve, že sledováni nejsou:
1) Špatně si vyhodnotili informace a ztropili falešný poplach.
2) Hodí se jim do krámu tvrdit, že sledováni jsou.
Závěr o vhodnosti takových lidí na jejich místa nechť si učiní každý sám.
Nyní si představme, že se jim BIS skutečně pověsila na paty:
a) Dostala úkol od nějakého jejich konkurenta ve vládě, který chce získat kompromitující materiály (už se objevilo, že by to měl být Vladimír Špidla.)
b) BIS jde po nich sama od sebe, sbírá prostě kompromitující věci o politicích pro strýčka příhodu.
c) Tajná služba skutečně legálně vyšetřuje jejich známé pro podezření z korupce.
Oba ministři se jí dostali na mušku v souvislosti s podezřelými obchody. Tyto tři možnosti jsou ještě horší než ty dvě předchozí.
