Předmětem mého sporu s pražskými vyšetřovateli je dvojice "finančních expertů"
ruského původu, kteří kdysi mně a dalším malým firmám nabídli rychlé a snadné
obstarání levného dlouhodobého zahraničního úvěru, ač neměli možnost takový slib splnit. Na náklady "úvěrového řízení" si vyžádali zálohu, kterou měli v případě
neposkytnutí úvěru vrátit. Za případné vrácení zálohy ručili jejím plátcům vystavením dolarových šeků nebo směnek.
Nikomu z nás úvěr neobstarali, ale zálohy nevrátili. Šeky ani směnky nebyly kryté. Seznámení s nimi přišlo čtyři firmy, o kterých vím, přibližně na osm milionů korun. A jistě to nebyly jejich jediné oběti. Daleko větší škody než nevrácení záloh napáchalo zmaření podnikatelských záměrů, jež měly být z úvěrů financovány. Trestní stíhání "dobrodinců" bylo neúčelné. Vylákání záloh s pomocí nekrytých šeků a směnek nepovažovali vyšetřovatelé za podvod.
Úmyslnost jednání, zřejmou z opakování stejného postupu ve více případech, si zastřeli tím, že jednotlivé případy vyšetřovali zásadně odděleně, bez vzájemné spojitosti. O prokázání neprůchodnosti jejich "úvěrové procedury" se vyšetřovatelé ani nepokusili. Přes probíhající vyšetřování udělilo ministerstvo vnitra v r.1999 jednomu z nich status uprchlíka a dnes již jej patrně mají oba.
Všechna trestní oznámení byla opakovaně odložena s tím, že nedošlo k trestnému činu. Stížnosti kontrolním útvarům úřadů vyšetřování a inspekci ministra vnitra na tom nic nezměnily. Názor vyšetřovatelů potvrdily všechny stupně státních zastupitelství. Běžným postupem prakticky nelze vyšetřování obnovit. Ti lidé přitom dále žijí klidně mezi námi, volně cestují s českým pasem do zemí, kam by jako ruští občané směli pouze s vizem, a není vyloučeno, že pokračují v nekalé činnosti.
Právě v této věci jsem se obrátil na ministra Rychetského s poukazem na zřejmé
porušení trestního řádu vyšetřovateli při vedení (ne)vyšetřování. Až po jeho odchodu z úřadu mi pošta doručila zamítavé rozhodnutí vedoucího odboru trestního dohledu ministerstva. Ohradil jsem se, protože vyřizování těchto návrhů je výlučnou kompetencí ministra. Odpověděl mi pak znova pan náměstek JUDr.Josef Baxa, který v podstatě opsal mnou napadený dopis. Z jeho vyjádření cituji:"...rozhodnutí o odložení věci podle §159 trestního řádu nepodléhá přezkoumání Ministerstvem spravedlnosti z hlediska podání stížnosti pro porušení zákona..." Trestní řád však v §266 (1) říká: "Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona."
Znám z vlastní praxe jiný případ, kdy pan ministr Motejl pojal úmysl podat stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí vyšetřovatele o odložení podle §159 tr.ř.. A 29. března Lidové noviny přinesly zprávu o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve prospěch stížnosti právě pana ministra Rychetského opět proti rozhodnutí vyšetřovatele podle §159 tr.ř. Vidím zřetelný rozpor mezi vysvětlením zamítavého postoje ministra spravedlnosti k mé žádosti na straně jedné a trestním řádem a popsanými případy na straně druhé.
Zdá se mi, že ministr spravedlnosti v tomto případě měřil různým usvědčeným
darebákům podle jiného lokte než zchudlému neúspěšnému podnikateli. Navíc ho
podezírám, že v případě pozornost vzbuzujících stížností pro porušení zákona se řídil vlastní hlavou a srdcem, zatímco posouzení mé žádosti je výsledkem rutinního postupu úředního šimla ministerstva, který vyplivne každé sousto, jehož pozření by mohlo přivodit zpochybnění papežské neomylnosti orgánů činných v trestním řízení.
Zdeněk Jemelík
hispagra@seznam.cz
