Pianistka, aranžérka a skladatelka Beata Hlavenková (1978) v jednom z rozhovorů prohlásila, že improvizovat na neměnnou zásobu standardů není jazz podle jejího gusta. Jinde zdůrazňuje, že doma i v USA studovala především skladbu. Album nazvané Joy For Joel, které nahrávala se svými americkými partnery v New Jersey, na třech snímcích doplněné doma dotočenými vokálními barvami Lenky Dusilové i protagonistky samotné, tato vyznání dokonale potvrzuje.
Potkali se
Zaměření na vlastní autorskou práci převládá prakticky na všech albech naší mladé jazzové generace: tam ovšem není pochyb, že své kompoziční představy hodlají jejich tvůrci realizovat v rámci dnešního jazzu, hledajíce jakousi rovnováhu mezi improvizovanými chorusy a skladebnou koncepcí.
U Hlavenkové je takové vyvažování zbytečné: vyjadřuje se prostě neustále jako skladatelka. Jazyk jazzu s vkládanými improvizovanými sóly přitom používá vlastně jen jakoby náhodou. Její sólisté se automaticky stávají součástí širší koncepce. Střídání pravidelného beatu, změn tempa a přechodových pasáží ve smyslu klasické kompoziční práce je tu naprosto samozřejmé: jde především o to, aby se hudební myšlenka rozvíjela a přinášela nové podněty i nové nálady.
o albuBeata Hlavenková: Vydala firma Animal Music, CD, stopáž 70:54 minut.
|
Proto také u desky Beaty Hlavenkové mizí další znak toho, co bývá označováno jako "škola ECM", tedy převaha pomalých, kontemplativních temp a jistý nedostatek rychlejšího vzrušení.
Hlavenková neustále pracuje s plnou škálou temp i nálad, do nichž dostává ponor i bez soustředění se na lyrické přemítání.
Posluchači "normálního jazzu" nemusí mít potíže toto album sledovat a těšit se z něho. Je tu všechno, nač byli zvyklí, a to "něco navíc" by snad nemuselo tolik vadit. Pozornost takového publika, tradičně upřeného na sólisty, na CD Joy For Joel nepochybně upoutá především trumpetistka Ingrid Jensen. Její sóla překypují tradičním jazzovým vzrušením, ale rovněž schopností sledovat a vytvářet vlastní vývoj myšlenky drobnými změnami tempa a nálad. V tom je Hlavenkové dokonalým partnerem i basista Matt Clonesy: ten s jejím pianem vytváří dialogy, jež jsou zdrojem pulsujícího vzrušení.
Poněkud vzácněji se ozvou tenorsaxofonista Rich Perry nebo kytarista Dave Basley, ale kdykoliv se dostanou ke slovu, přináší to další dávku podnětů. A bubeník Jon Wikan má dokonalý smysl pro takový druh kolektivní práce.
Nádherná komunikace s rodiči
Mladí tuzemští jazzmeni, kteří dnes poměrně často spolupracují s významnými zahraničními partnery, se s nimi většinou dokážou dobře shodnout. Neznám však případ, v němž by z nepříliš známých jmen dokázali shromáždit tak kongeniální seskupení, jako se to podařilo zde, na albu Joy For Joel. A upřímně řečeno, nevím, zda by podobného výsledku bylo možno dosáhnout výlučně s hudebníky, činnými na naší domácí scéně; mezinárodní spolupráce je dnes v jazzu nezbytným předpokladem.
Na podrobnější rozbor všech devíti (sedmi- až téměř jedenáctiminutových) čísel CD Joy For Joel zde přece jen asi není ta pravá platforma. Naznačme však kvality alespoň jeho skladby nejkratší, závěrečné (pětiminutové) A Little Something. Zatímco dneska mívají zdejší jazzmeni zvykem loučit se na albu ve smiřlivé, lyrické náladě jakéhosi dvořákovského Going Home, Beata Havelková ve skladbě, věnované nadto jejím rodičům, rozestře svou kompoziční paletu do vzrušeného virtuózního leporela, volností hlasů připomínajícího občas až free jazz. Je to sice ojedinělé, ale krásné dokázat se svými rodiči komunikovat právě tímto způsobem.
skladby, obsazeníSkladby: Obsazení: Další informace o albu a ukázky z něho najdete zde. Informace u umělkyni: http://www.beatahlavenkova.com |
