Může to skutečně vydržet až do příštích voleb? Tyto otázky si kladou i sami sociální demokraté. Jejich úvahy ovlivňují hlavně tyto faktory: Zemanovo skálopevné rozhodnutí odejít ze stranické funkce (tedy nezvratnost tohoto kroku) a vděčnost Zemanovi za to, že je v roce 1998 přivedl do vlády a dnes konečně zažívají pocit ekonomického úspěchu (tedy nemožnost vyzvat Zemana, aby společně se stranickou funkcí složil i funkci vládní).
Tomu prvnímu se musí podřídit ti členové ČSSD, kteří by Zemana chtěli mít dál za předsedu, tomu druhému zase ti, kterým pije krev a v politice by ho nejraději už neviděli (za všechny například Petra Buzková). Zeman přitom dává ostentativně najevo, že vlastně už nestojí ani o jednu funkci ("Nechci být premiérem a chci požádat delegáty sjezdu, aby se k této otázce jasně vyjádřili.") a ze všeho nejraději by se ve svých šestapadesáti letech nejraději viděl jako důchodce na chalupě na Vysočině.
Říká tedy: Ať sjezd s definitivní platností rozhodne, mám-li zůstat, nebo odejít. Avšak jedním dechem varuje: Odejdu-li z křesla premiéra, automaticky tím padá celá vláda. A co bude pak? Otázkou je, jak se zachová sociální demokracie vedená Špidlou třeba za rok: propukne předvolební období, Špidla s Grossem budou (splní-li, co dnes říkají) praktikovat novou, nekonfrontační, otevřenou politiku ČSSD a Zeman jim to bude stále "kazit".
Volební preference navíc budou stále oscilovat kolem třetího čtvrtého místa (za Čtyřkoalicí, ODS a případně za komunisty)... Bude i pak ČSSD držet svého premiéra a jeho vládu přežívající jen díky opoziční smlouvě s Klausovou ODS? Na to sjezd příští víkend rozhodně odpověď nedá. Zato nejspíš jasně ukáže, komu bude patřit rozhodující podíl moci v sociální demokracii. Už z krajských nominačních konferencí vyplynulo, že rozhodně nebude patřit Zemanovým "pohrobkům", tedy lidem, kteří byli a vlastně stále jsou pevně připoutáni k osobě předsedy a představují tvrdé jádro strany.
Vyznačují se větší náklonností ke spolupráci s komunisty, zároveň větší oddaností opoziční smlouvě (zajišťující stabilitu vlády a z toho plynoucí posty) a v neposlední řadě i nemalým počtem osobních skandálů, o nichž - zřejmě po vzoru Miloše Zemana - jen velmi neradi mluví s novináři. Jmenujme například ministra Karla Březinu a šéfporadce Miroslava Šloufa a kauzu Olovo z "jejich" Úřadu vlády (v případě Šloufa by bylo možné zmínit řadu dalších skandálů, kdy ho přesto Miloš Zeman podržel), ministra Petra Lachnita a Zemanova poradce Jaromíra Kuču a případ utajeného mecenáše, který jim poskytl několik milionů korun, "profesionální" ženu-matku Janu Volfovou s dodnes nevysvětleným využíváním služeb podnikatele Oldřicha Němce, jenž před dvěma lety spáchal sebevraždu. Z těchto lidí zatím ohlásil ka ndidaturu na místopředsedu jen Petr Lachnit.
Zatím může počítat s podporou svého severomoravského regionu, a to ani ne celého. Část mu totiž vyčítá právě jeho angažmá v podivné firmě Alfa Horizont. Zemanovi příznivci, kteří mají strach, co se stane s ČSSD vedenou Špidlou a Grossem, dokonce začali uvažovat o založení takzvané levicové frakce. Za jejího vůdce si vybrali vicepremiéra Jana Kavana. Ten je v seznamu kandidátů na místopředsedy jejich druhým favoritem. Jaké bude mít Kavan šance po čerstvém skandálu s pochybným pronájmem Českého domu v Moskvě, je těžké tipovat. Vliv těchto lidí bude nejspíš klesat, a to na úkor "nezemanovců".
Vyhlídky lidí, kteří s dosavadním šéfem vstupovali do více či méně otevřených sporů a konfliktů, jsou před sjezdem mnohem lepší. Špidla s Grossem nemají na funkce předsedy a prvního místopředsedy protikandidáty, stejně jako místopředseda pro řízení strany Karel Kobes. Pak ještě zbývají tři funkce místopředsedů, z nichž jedna musí podle stanov ČSSD patřit ženě (kandiduje poslankyně Milana Emmerová a bývalá předsedkyně ústecké ČSSD Marie Součková, již podporuje Špidla). O dvě křesla místopředsedů se utkají kromě již zmíněných Lachnita a Kavana ještě poslanec Zdeněk Škromach a možná i vicepremiér Pavel Mertlík.
