Rockový bard, který se dopracuje dokonalého zvuku za cenu rozmlácených hotelových pokojů, zlámaných dívčích srdcí, podřezaných žil a koňských dávek drog a počítačové úpravy svého chrčení, je hrdinou dospívající mládeže.
Každý, kdo koná něco mimořádného po křesťansku, tedy dobročinně, je považován za pošuka.
Manželé Rosnerovi jsou teď, ať už po právu nebo díky zločinné neschopnosti justice, v base. Za výstředního idiota je brána i Angelina Jolie, když bojuje za to, aby mohla vychovávat nějaké malé Etiopany či Somálce.
Jenže kdyby bohatší lidé projevili aspoň kousek lidumilnosti, nemuseli by být Rosnerovi zavřeni. Podle nějakého výzkumu je u nás sedmnáct tisíc dolarových milionářů. To sice při trapné hodnotě dolaru není příliš, ale vypiplat jedno průměrné dítě až do konce vysoké školy podle jiných výzkumů stojí milion dvě stě tisíc korun. Jedno adoptované dítě v rodině každého dolarového milionáře by jeho rozpočtu nepustilo žilou. A sedmnáct tisíc dětí by nemuselo hnít v dětských domovech.
Mimochodem: je větším týráním jedna facka od vyčerpaného, ale milujícího adoptivního rodiče, nebo trvalá šikana a citová vyprahlost dětského domova, této přípravky pro kriminál?
Dlouhé příběhy se vyprávějí o zelených vdovách. Ženách zaneprázdněných mužů, které si svou neurózu léčí nanejvýš s kosmetičkou nebo trenérem ve fitness. Jak by krasotinky ožily, uzdravily se a zkrásněly, kdyby se staraly o postižené dítě!
Dobročinnost je u nás považována za výstřednost idiotů. V Americe je to takřka povinnost. Bill Gates či Warren Buffett se vzdávají desítek miliard dolarů, aby pomohli tu v boji proti kouření, tu v záchraně planety. Ale není záchrana planety právě spíše v tom, že si každý bohatý nebo aspoň trochu movitý člověk vezme na starost jedno opuštěné nebo nemohoucí dítě?
Jsou lidé, kteří vášnivě zachraňují zvířectvo z útulků. Až agresivně je vnucují druhým. Nebo si kočky a psy sami berou a starají se o ně jako o děti. Jenže pes nebo kočka se dá nakonec uvařit a kůže prodat. S dítětem je to horší. Zvlášť s nějakým divokým. Můžete očekávat, že vás zradí, v pubertě okrade o peníze. Ba po letech roztomilosti bude zlé a blbé, ve škole neprospěšné. Šílený, bolestný závazek.
Nedávno ho skvěle popsala jedna naše přední spisovatelka. Ale co je moc na energickou, jenže přece jen nepříliš zámožnou dámu, nemělo by být problémem pro boháče obklopeného servisem a služebnictvem.
Takový boháč třeba přispěje na internátní nebo výběrovou školu. A nepomohl by stokrát víc, kdyby si vzal jedno nebo dvě nekonečně chudé a nekonečně opuštěné dětičky a vychoval je jako svého dědice (dědičku), tedy součást společenské elity? Dětské domovy, tyto nejhorší trestnice dneška, by vymizely. Rasové předsudky během jedné dvou generací nejspíše taky.
Bedlivý čtenář nyní právem namítne: To se ti to třepí pysk! Nejsi sám dolarovým milionářem, to se ti to ukládá povinnost pro jiné, bohatší! Že ty jim, šmoku, závidíš, a proto jim strkáš cizí děti? Není to tak. Pokud naši milionáři i po této výzvě selžou, měl by se ukázat rozumným stát. Měl by ze seriózních středostavovských lidí, kteří se v dobré víře ujmou opuštěných dětí, učinit milionáře.
