Sám jsem přitom udělal docela zajímavou zkušenost, o kterou bych se rád podělil. Jde o tohle: dokud jsem ještě své miliony pracně vydělával (pracně v tom smyslu, že jsem ještě musel vůbec něco dělat), býval jsem v těch chladných modravých výšinách drobátko na nervy.
Nepatřím k vyloženě hysterickým typům, jaké čas od času ve vzduchu potkáte, ale je jisté, že několik letadel, jimiž jsem cestoval, má v opěradlech vytlačené přesné odlitky mých dlaní.
Podívejte, kdyby tak zběsile nestartovali a tak prudce nepřistávali, byl bych naprosto v pohodě, ale ti lidé si v rychlosti přímo libují. Jednou jsem při startu letušku požádal, aby zpomalili, ona však odmítla můj požadavek kapitánovi letadla tlumočit. Káča nafoukaná!
Italské poslední pomazání
Také pro mě nebylo jednoduché vzdát se hluboce vkořeněné představy, že přesně to letadlo, jímž se přepravuji, půjde nevyhnutelně k zemi. Dodnes si vybavuji, jak jsem při prvních turbulencích nasazoval masku typu "neříkal jsem to?" a v duchu prosil za odpuštění všechny, kterým jsem něco nehezkého provedl; především svou partnerku z prvních tanečních Jolanu Nováčkovou, která se mnou musela tancovat čaču.
Zajímavé je, že ve chvíli, kdy jsem začal lítat z čiré nudy, se všechno spravilo jako mávnutím kouzelné hůlky. Když se se mnou nedávno propadl kousek před Moskvou v silné bouři Airbus ruského Aeroflotu o čtyřicet metrů (můj poněkud vyděšený kolega milionář zarytě tvrdí, že to bylo nejmíň dvě stě), smál jsem se na celé kolo a vesele jsem spolucestujícím upravoval "blinkací" sáčky pod bradami.
Větu "To bude v pohodě." jsem se za posledních pár let naučil v osmi světových jazycích a obzvlášť těžkým případům dokážu v angličtině a italštině poskytnout i poslední pomazání.
Přišla ta chvíle
Stal se ze mě zkrátka Nebeský jezdec; znovu jsem se o tom mohl přesvědčit při nedávném návratu ze San Franciska. Let byl celkem klidný… když odečtu pád letušky, která zakopla o nohu jednoho z cestujících.
Průlet sto osmdesát centimetrů dlouhého, dobře stavěného těla úzkou uličkou má hodně do sebe, ale stroj se přitom sotva pozachvěl. Nicméně když se chvíli poté objevily po obou stranách letadla stíhačky s čínskými výsostnými znaky na křídlech, většina pasažérů viditelně znervózněla.
Já naopak vycítil, že přišla má chvíle. Odepnul jsem rychle přezku bezpečnostního pásu, překročil pochroumanou letušku a s úsměvem příštího vítěze vyrazil vpřed.
Klidně jsem otevřel dveře pilotní kabiny, mírně pokynul hlavou na pozdrav (na dlouhý kecy nebyl čas) a řekl: "Mládenci, pomodlíme se." Hlavní pilot jen pevněji sevřel knipl a pak jsme spustili trojhlasně: "Otče náš, jenž jsi na nebesích…"
Probudilo mě teprve lehké drcnutí, když stroj měkce dosedl na letišti Franze Josefa Strausse v Mnichově. Fakt si ten Rohypnol nemůžu vynachválit! Protáhl jsem se, stříkl si do úst pořádnou dávku Healthy Mouth, abych dal trochu pokouřit ústní mikroflóře, a začal se pomalu těšit na další skvělý let.
KDO JE MARTIN REINER
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih, na podzim vyjde v nakladatelství Host jeho román Lucka a já.Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry.
Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval.
