Vy se snažíte otevřít zabedněncům oči a vyprávíte poutavě o potřebě konat dobro, takže některý z nich pojme velmi brzy úmysl nakopat vám pořádně prdel.
Strávil jsem dost času přemýšlením, kudy ven z téhle slepé uličky... až jsem na to jednoho dne konečně přišel. Zájmové kroužky, to je řešení! Místo, kde je téma předem dané, a je to téma, které nerozděluje, ale naopak sbližuje. Je to zkrátka společné téma. A vyrazil jsem pln naděje vpřed... Kdybych tušil, že vyrážím na pouť, proti které je Ahasverovo nekonečné bloudění jen jakýmsi veselým intermezzem, zůstal bych nejspíš rovnou sedět doma!
První krach dostal nálepku filatelistický kroužek.
Koupil jsem si po internetu aršík anglických královen bratru za osmnáct tisíc a k tomu v dražbě u Sotheby´s Himmlerovo album na známky svázané v lidské kůži ve snaze demonstrovat svůj upřímný zájem o věc. Aršík jsem zasunul do přihrádky na straně tři, a abych nebyl považován za suchara, vyměnil jsem ho hned na první schůzce za modrého mauritia.
Ve skutečnosti šlo o zcela bezcennou známku mrzutého pastevce z Albánie, což poznal i blbec jako já. Byl jsem ale přesvědčen, že tím roztomilým činem probudím jisté sympatie ve starých filatelistech... což se nepotvrdilo.
Následující týden, pro který jsem se vybavil sérií vodotiskových houfnic vydanou talibanským ministerstvem pošt, mě ti ctihodní fouňové vykopli hned ve dveřích.
Stejně se mi v té vydýchané tmavé klubovně pranic nelíbilo, a tak jsem odtud zamířil rovnou do jezdeckého oddílu. Zapsali mě a já jim na oplátku přivezl kamion čerstvé vojtěšky, aby bylo jasné, že to s oddílem a zejména se zvěří myslím dobře.
Jeden z koňů − asi proto, aby nemohl být podezírán z přílišné servility − mě pak za odměnu shodil hned během první lekce na zem. Překousl jsem si jazyk, rozhodl jsem se však považovat to spíše za dobré znamení. Mlčení mi sluší a navíc jsem cítil, že bych se mohl nějak mysticky přiblížit i těm němým čtyřnožcům.
Ukázalo se ovšem, že se koně dokáží domlouvat i bez řečí; bez ohledu na to, jaký hřbet jsem v příštích týdnech osedlal, do pěti minut jsem se poroučel k zemi. Po dvou měsících mě výcvik přestal těšit.
Další štace, když dovolíte, vezmu už hopem.
Akvaristika, speleologie, strečink... třikrát naděje, třikrát oči pro pláč.
My, milionáři, jsme zkrátka jiní, a mám-li souhrnně vyjádřit, co mé dílčí aktivity provázelo, nezbývá než přiznat, že jsem nezapadl. Všude jako bych některou svou částí přečníval, zatímco jinou jsem zoufale nepřiléhal.
Myslím, že úplně nejhůř dopadl můj poslední pokus: numismatika!
Jak to, že mě to netrklo dřív, divil jsem se nejprve zvesela. Vždyť tohle je kroužek šitý milionářům přímo na tělo: v samotné jeho podstatě tkví láska k penězům a navíc výrazně relativizuje hodnotu oběživa. Tento pohled na věc mi vydržel poměrně dlouho; přesně do chvíle, kdy mi jeden šišlající shrbený bazilišek nabídl starý neplatný pětihalíř za sto osmdesát tisíc korun českých.
V tom momentě mi nějak došlo, že cena, kterou bych měl zaplatit za možnost začlenit se, začíná být už příliš vysoká. A přimkl jsem se pokorně zpět ke svému milionářskému vyděděnectví.
. kdo je martin reinerMartin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih a v letošním roce vyjde jeho nový román Lucka a já. Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry. Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval. Více se dozvíte na adrese www.martinreiner.cz. |
