Bodejť ne; když jsem s dětmi já, cítí se jako v ráji. Jejich rodiče se na rozdíl ode mne neschovávají za květináč s fíkusem, aby odtud co chvíli vyslali spršku střel na malého raubíře, neumějí si nacpat čtyři lentilky do nosní dírky a o tom, že by doprovodili šamanský tanec svého dítka mlácením vařečky do plechového bubínku, nemůže být ani řeči.
Když odvedu svůj hodinový díl, oznámím vespolek, že v nejlepším se má přestat, malinko se ulíznu před zrcadlem v předsíni a chvátám na večírek do Poslední leče, protože tady mě koneckonců mají taky rádi. Rodičům zůstává na krku pěkně rozjetý mazlíček, který ještě dlouho po mém odchodu považuje jakékoli normální chování za nepřátelský akt.
Můj úprk přitom bývá stejně rychlý jako neochvějný; vím, že od jistého okamžiku váží každá další minuta cent a že strávit s jakýmkoli dítětem půl dne v kuse je čistá tortura.
Jen jednou v životě jsem udělal výjimku: z výhradně zištných důvodů jsem se uvolil hlídat šestiletého andílka jménem Leonka. Její velice pohledná maminka mi ve dveřích sdělila, že holčička je "úplně v pohodě", a odjela hledat harmonii a řád lásky na seminář Berndta Hellingera.
Nadechl jsem se... a pro začátek rozhodl, že si budeme kopat balonem. Leonku to kupodivu docela bavilo, bohužel jen do chvíle, než jsem ji poprvé trefil míčem do hlavy. Druhý zásah sportovní odpoledne ukončil. Když se mi podařilo utišit řev té malé nestvůry, museli jsme se přesunout z předsíně do pokojíčku. Leonka dětským instinktem vycítila, že si teď nebudu moc vyskakovat, a oznámila mi, že budeme hrát už jen holčičí hry. Příštích čtyřicet minut jsme tudíž ukládali k spánku mluvící pannu. Leonka vyprávěla pohádky, panna kňourala...
Pak jsem se pokusil ukrýt na toaletě, ale za dvě minuty už Leonka bouchala na dveře. Beze mě to prostě nebylo ono. Škoda že jsem byl odkázán do role diváka a kdykoli jsem se pokusil uplatnit některý ze svých talentů, začala Leonka ječet, jako když ji na nože bere. Jediné, co se ode mě očekávalo, byly okázalé projevy nadšení nad každou další pitomostí, kterou si ten spratek vymyslel. A tak jsem vztekle jásal nad "princeznovými" šatičkami, ačkoli v nich vypadala jako hastroš, tleskal jejím potrhlým tanečkům a pak jsem naschvál identifikoval celkem zdařilý obrázek maminky jako žirafu.
Nakonec došlo na vaření v plastové kuchyňce.
Jestliže předchozí hry trpěly - mírně řečeno - nedostatkem fantazie, v roli kuchařky nebyla Leonce žádná oběť dost malá. Specialitu zvanou "polívečka" kuchtila skoro hodinu a já ji pak musel ochutnat. Pro vaši přesnější představu popíši, jak "polívečka" vzniká:
Vezmete tři misky vody, jednu rozlijete na koberec. Přidáte dvě hrsti mouky, dva šulánky plastelíny a velké množství smažených brambůrků najemno drcených knihou Matěj a lítající slon. Vše řádně prohňácáte a pak si pohlídáte, aby při jídle nikdo nefixloval. Plyšový medvídek papal, až se mu dělaly boule za ušima, a já nesměl zůstat pozadu. Třikrát jsem musel polknout a ukázat prázdnou pusu...
Když se Leončina maminka vrátila domů, byl jsem zelený jako týden stará mrtvola a co nejrychleji jsem se odporoučel domů, protože zvracím nejraději na vlastní toaletě.
"Bylo to boží!" stihl jsem ještě houknout ve dveřích. "Leonka byla totiž úplně v pohodě." Svou zaslouženou odměnu jsem si toho večera už bohužel nevybral.
. Kdo je Martin ReinerMartin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih a v letošním roce vyjde jeho nový román Lucka a já. Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry. Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval. Více se dozvíte na adrese www.martinreiner.cz. |
