Kdyby nebyly veřejné finance tak chatrné, byla by jejich spása snazší. Stát by s prodejem podniků nemusel spěchat, mohl by jej daleko lépe načasovat a připravit.
Kabinet však slibuje, že zaplatí to i ono. Kde vzít? Přece z mimořádných příjmů. A ještě by se mohl zrovna kolem voleb chlubit, že nehospodaří tak špatně.
Proto bojuje, aby peníze z privatizace dostal co nejdříve. Zájemci o koupi dobře vědí, že vláda nemá na výběr.
Nenabízejí proto nijak horentní sumy.
Vědí také, že kupují zajíce v pytli. Prodává se rychle. Příliš rychle na to, aby si mohli nabízené podniky prověřit.
Zájemci tak jdou do velkého rizika. Nevědí, zda kupují efektivní firmy, nebo postsocialistické obry, kteří mnohdy přežívají jen díky tomu, že mají v zemi monopol.
Taková "prosperita" může brzy skončit. Stačilo by chystané uvolnění trhu s energií a příchod pilné konkurence.
Zahraniční investoři dobře vědí, že prodávané podniky nejsou žádným rodinným stříbrem. Bez ohledu na politiky si cenové odhady vyčíslili raději sami - daleko levněji.
Za všechny nechtěné slevy samozřejmě nemůže vláda.
Ceny mnoha firem se mění nezávisle na ní. Například zájem o telekomunikace klesá na celém světě. Zrušení monopolu, který výrobě a rozvodu energií garantoval velké příjmy a zvyšoval jejich prodejní cenu, požaduje Evropská unie.
Kabinet přesto hodně chyboval. Špatně hospodařil. Nechal se zatlačit do situace, kdy nutně potřebuje peníze.
Chce prodat brzy, třeba i levně, než později a výhodněji.
Proto padá na jeho hlavu mnohá z miliard, o které přicházíme.
