Tržní ekonomiky podléhají pravidlům, která nejsou lidským vynálezem a není možné ukončit jejich platnost, když se to hodí, a pak ji, až to uznáme za vhodné, zase obnovit. Proto platí, že masivní státní pomoc postiženým bankám a firmám je třeba nejprve nějak financovat a pak splácet.
V praxi to vypadá tak, že Evropská unie schválí dodatečné státní výdaje ve výši dvě stě miliard eur. Žádný z členských států EU však není schopen sáhnout do vlastních úspor a svůj díl na této pomoci zaplatit. Všichni totiž hospodaří s deficity a nemalými státními dluhy.
To znamená, že na tuto pomoc si budou muset půjčit. Od koho? No přece od těch bank, které hodlají zachránit před bankrotem. A kde na to vezmou ony banky, když jsou ohroženy bankrotem? No přece stáhnou další peníze už z tak zaškrceného financování firem a podnikatelů, protože to je rizikovější než financování států.
Výsledkem bude, že to, co stát nasype do ekonomiky, z ní na druhé straně odčerpají banky, aby na tohle sypání mohly státu půjčit.
Čtenáře, který si pomyslí, že nula od nuly pojde, je nutno vyvést z omylu. Ve skutečnosti je staletími dokázáno, že soukromníci jsou schopni s penězi zacházet efektivněji než státy, tedy přesněji politici, kteří si vždy z každé koruny, eura či dolaru odčerpají svou rentu. To, co by soukromé banky investovaly s výnosem deset procent, zvládne stát utratit za minus dvě procenta.
My, kdo si pamatujeme fungování Státní plánovací komise a Státní banky československé, o tom už něco víme. Nakonec i ta krize, kterou teď prožíváme, nabrala svou hloubku především kvůli politickým rozhodnutím americké vlády a centrální banky.
Obrovské státní subvence financované z veřejného dluhu mají pak další nevýhodu. Dlouhodobě vedou ke zvýšení úrokových sazeb, a tím k podvázání růstových možností ekonomiky. Místo rychlého oživení poté, co zavřou brány méně konkurenceschopné firmy a peníze i pracovní síla se nalijí do nadějných podniků, které budou rychle expandovat, dojde jen k pomalému oživování.
Razantnější expanzi totiž budou brzdit vysoké úroky a špatná dostupnost investičních úvěrů. Ekonomika se pak z krize nevzpamatuje ani za několik dlouhých let.
Je tedy úplně špatná myšlenka, že by vlády měly hledat zdroje pro dodatečné financování ekonomiky? To rozhodně ne. Tak jako lze uvařit dobrý, průměrný i špatný guláš, je možné řešit sanaci ekonomiky postižené krizí lépe, hůře i katastrofálně.
Vždy však platilo a bude platit, že zvýšení státního dluhu je vážná věc, která podvazuje ekonomický růst v budoucnosti a ochuzuje naše děti. Pokud připustíme, aby si vláda půjčovala, měli bychom velmi pečlivě sledovat, na co peníze použije. Zvýšení dluhu lze akceptovat v době krize tehdy, pokud je to použito ke snížení daní, zejména těch podnikových. V našich podmínkách by bylo na místě snížit daň právnických osob třeba na 15 procent.
Přímá státní podpora je možná pouze u bank, jejichž krach by měl řetězový dopad na podnikovou sféru. A to za podmínky, že dosavadní akcionáři významně sníží své podíly a zaplatí za to, že připustili zruinování své banky. To se českých bank netýká, a tak to ani nemusíme řešit.
Všechny ostatní metody vládní pomoci mají rizika a jejich dávkování je nutno vážit na lékárnických vahách. Vítejme tedy ochotu vlád připravit balíčky na pomoc ekonomice, ale vězme, že dobrými úmysly jsou dlážděny cesty do pekel.
