Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Milan Lasica: Někteří lidé si svobodu představují jako Tuzex

  9:16aktualizováno  9:16
Mých 20 let svobody. Pod tímto názvem vycházejí v MF DNES eseje, ve kterých se dvacet předních osobností z různých oblastí života ohlíží za dvěma desetiletími demokracie. Dnešní esej napsal slovenský herec Milan Lasica.

Milan Lasica: Nejvíc zla napáchají ti, kteří neustále na všechno nadávají a pak nejdou volit. | foto: MF DNES

Tento text se má jmenovat Mých dvacet let svobody. Jenže hned na začátku si uvědomuji, že psát o svobodě je velmi choulostivá záležitost. Jako kdybyste měli psát o dýchání.

Tedy o tom, co je přirozené a jaksi samozřejmé. Když normálně dýcháte, tak nepřemýšlíte, proč tomu tak je nebo jak vlastně to dýchání funguje. Jednoduše dýcháte a věnujete se něčemu jinému, co je pro vás v dané chvíli nejdůležitější. O dýchání začněte uvažovat až ve chvíli, kdy máte s dýcháním těžkosti. Když se dusíte. Tehdy si vzpomenete, jak to bylo příjemné, když jste dýchali normálně, a začínáte přemýšlet o tom, jak dosáhnout toho, abyste se opět pořádně nadechli. Je možné, že jste se s narušeným dýcháním již narodili. Celý život lapáte po vzduchu a máte pocit, že to tak má být, že je to standardní situace. A najednou se potkáte s někým, kdo nelapá, kdo dýchá normálně, a uvědomíte si, že je i jiná možnost existence než ta vaše lapající po vzduchu.

Takto nějak je to i se svobodou. Pokud žijete ve svobodě, nepřemýšlíte o ní. Pokud v ní nežijete, toužíte po ní, nebo, to je ta druhá možnost, o ní nevíte, a tak vám ani nechybí.

Jsem z generace, která se již narodila v nesvobodě. Jsem ročník 1940, a tak je jasné, že tu první etapu nesvobody, tedy totalitní režim válečného slovenského státu, jsem moc nevnímal. Když jsem začal chodit do školy, bylo již po válce a ve třídě na stěně visely obrazy Masaryka a Beneše. Zanedlouho ty obrazy ze školní stěny zmizely a nahradil je portrét Klementa Gottwalda. Před vyučováním jsme se přestali modlit a začali jsme zpívat Píseň práce, přestali jsme chodit do Skautu a Sokola a uvázali nám kolem krku pionýrské šátky.

Dá se žít i jinak

O svobodě jsem nepřemýšlel, ale něco jsem tušil. Zřejmě jsem doma slyšel, že existuje i jiný způsob existence než absolutní znárodnění všeho, než noviny, které píší o všem stejně a zejména v souladu s usneseními komunistické strany. Doma jsem slyšel, že existují i země, kde je parlamentní demokracie a kde je principem politiky volná soutěž názorů, myšlenek a trendů. Mí rodiče představovali totiž tu poraženou třídu, kterou vítězové označovali za reakcionáře a maloměšťáky.

Když koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let lidé houfně a manifestačně podporovali procesy se všelijakými protistátními centry, já jsem z domova věděl, že je to podvod. Bylo mi tehdy kolem deseti dvanácti let. Později, a stávalo se mi to velmi často, jsem neuměl pochopit, jak tomu podvodu mohli věřit ti, kteří byli tehdy již dospělí. A potom, po letech, když byli ještě dospělejší, se káli a prohlašovali, že se to již nesmí opakovat.

Představy o svobodě bývají rozličné. Někdo si svobodu představuje jako něco, co si může přivlastnit, dnes bychom řekli zprivatizovat. Něco, co patří jen jemu a na co jiní nemají nárok. Takto si svobodu představovali komunisté. Jako výsadu. V podstatě jako prodejnu Tuzexu, ve které bylo k dostání exkluzivní zboží ze zahnívajícího Západu a ve které mohou nakupovat pouze oni, a to ne ještě všichni, jen ti vyvolení.

Jenže, a to ještě dodnes nedošlo všem, svoboda je nedělitelná. Tak jako ten vzduch, který dýcháme všichni bez rozdílu. A když jsme se jí v devětaosmdesátém konečně dožili, nastaly po počáteční euforii jisté problémy. Problémy se svobodou.

Napsal jsem, že jsme se svobody dožili, a myslím to tak, jak jsem to napsal. Neudělali jsme zas tak moc pro to, abychom ji získali. Dá se říci, že nám do jisté míry spadla do klína. Že jsme ji utrpěli. Následky tohoto faktu se projevily hned na začátku. V maličkostech i ve vážnějších věcech.
Například.

Hned v devadesátém roce byl v Bratislavě na návštěvě papež Jan Pavel II. Čerství podnikatelé, povzbuzeni příchodem svobody a nezávislosti, otevřeli na náměstí, kde měl papež sloužit mši, stánky s občerstvením. Prodávali tam klobásy a jiné uzeniny, nevědouce, že klobásy a jiné uzeniny ke katolické mši celebrované papežem nepatří. Kromě toho si více než sto tisíc věřících přineslo jídlo s sebou. Takže podnikatelé prodělali. Druhý den šli i s klobásami před Úřad vlády a žádali od státu odškodné. To byly začátečnické představy o svobodném podnikání. Kromě toho, a to je další důkaz, jak nemotorně jsme se vyrovnávali se svobodou, více než sto tisíc věřících začalo v momentě, kdy se na pódiu objevil papež, skandovat: "Ať žije Svatý otec, ať žije Svatý otec." Jako kdyby byli v prvomájovém průvodu. To bylo, řekněme, zábavné. Horší bylo, když se v podmínkách svobody začaly uvolňovat negativní pocity.

Napsal jsem, že svoboda je nedělitelná. Teď dodávám, že svobodu si stejně jako slušní lidé mohou užívat i ti druzí. S tím se jaksi nepočítalo. Nemluvě o tom, že ti druzí svobodu využívají mnohem agresivněji a naléhavěji než ti slušní. Slušní jsou zdrženliví, vědí, že svoboda patří všem, i těm, s kterými si nemají moc co říci. Ti druzí si myslí, stejně jako kdysi komunisté, že svoboda je příležitost pro ně a ostatní se mají přizpůsobit nebo být zticha.

V takových chvílích jsem si vždy vzpomněl na větu z Kunderovy hry Jakub a jeho pán, kterou jsme začátkem devadesátých let hráli u nás v divadle. Pán v monologu o talentovaných básnících říká: "Nepomůže jim, že jsou talentovaní, neb netalentovaných básníků je víc a ti je vždy přehlasují." I s touto skutečností, kterou přináší svoboda, je nutné se vyrovnat. A to tak, že hlasovací právo má každý, když dosáhne přiměřeného věku. A nemůžeme protestovat proti tomu, jak se rozhodl.

Nemůžeme my, kteří se považujeme za slušné, zrušit rozhodnutí těch druhých.

Má to ještě jiný háček. My jsme přesvědčeni, že jsme slušní, ale ti druzí si to o nás možná nemyslí. Nevím, ale určitě si nemyslí o sobě, že jsou neslušní. Hlasují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Před majestátem svobody jsme si rovni. Myslím, že to byl a dodnes je neuralgický bod naší dvacetileté zkušenosti se svobodou. Ještě stále se neumíme vyrovnat s tím, že svobodní jsou i ti, jejichž myšlení a jednání není v souladu s naším, abych to formuloval něžně.

Kdo napáchá zlo

Pamatuji si, že počátkem devadesátých let člověk, kterého si mimořádně vážím, rozvíjel teorii, že parlamentní systém politických stran je hrůza a vládnout by měli ti nejmoudřejší, tedy jakási rada starších jako u indiánů.

Jiní byli a dodnes jsou zděšeni, že je možné všechno. Že každý může napsat, nakreslit a vydat, co chce, a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Zkrátka že cenzura je nepřijatelná, ale v jistých případech…

Byli a jsou zděšeni, že lidé čtou bulvární noviny, protože je to zajímá, že se v televizi dívají na programy, které nemají náležitou hodnotu. Zkrátka – chybí dramaturgie. Nějaká komise, která by určovala, co je dobré a co ne, na co je třeba se dívat a co třeba ignorovat. Chápu takové lidi, ale myslím si, že oni úplně nepochopili princip svobody.

Jak je možné, že tak narostla zločinnost, vždyť za starého režimu to nebylo? Jistě, zejména proto, že se o tom nesmělo psát. Jak je možné, že je taková nezaměstnanost, vždyť za starého režimu… Ano, každý byl zaměstnán, protože být nezaměstnaným bylo zakázané.

Nejvíc zla, pravda, napáchají ti, kteří neustále na všechno nadávají a pak nejdou volit. Možná se jim nechce, protože je hezky, nebo použijí oblíbenou větu "nemám koho volit". A tak dobrovolně uvolňují prostor "těm druhým". U nás je v poslední době v módě hovořit o tom, že nebudeme volit menší zlo. Takže raději nebudeme volit nebo budeme volit toho, kdo má mizivé šance. Přitom podle mě volit menší zlo není nic hrozného. Je to jednoduše východisko v danou chvíli. Nemluvě o tom, že opakem menšího zla není dobro, ale větší zlo.

Kromě toho víme, že se zlem a dobrem není třeba manipulovat populistickým černobílým způsobem. Dobro nás často zklame a zlo často vypadá jako dobro, protože podoby zla jsou nečekané.
Takže pokud mám uzavřít tuto skromnou úvahu na téma Mých dvacet let svobody, musím konstatovat, že se svobodou jsme se ještě stále nenaučili komunikovat na takové úrovni, jakou si zaslouží.

Je třeba se učit dál, je to výzva a rozumný program. Netřeba zapomínat na to, co nám už zní jako klišé, že cenu svobody poznáme především tehdy, když ji ztratíme.

Je to tak.

Milan Lasica

Slovenský herec Milan Lasica se narodil 3. února 1940 ve Zvolenu. Vystudoval dramaturgii.

Už během studií začal vystupovat v Tatře, kde předváděl svoje autorské dialogy. V letech 1964 až 1967 pracoval jako dramaturg Československé televize, v letech 1967 až 1971 byl členem Divadla Korzo v Bratislavě, v letech 1971 až 1972 divadla Večerní Brno. V letech 1972 až 1978 byl členem zpěvohry Nové scény v Bratislavě. Od roku 1982 byl uměleckým šéfem Štúdia S, kde dnes působí jako ředitel. Hrál v jedenatřiceti filmech.

S manželkou Magdou Vášáryovou má dvě dcery. V roce 2003 jej prezident Václav Klaus odměnil státním vyznamenáním – Medailí Za zásluhy.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.