Myslíte si, že některé z výhrad, které vám adresují výtvarníci a teoretici, byste mohl brát v potaz?
Kdyby nešlo o stejné lidi, kteří kritiku vyvolávají pořád, tak bych to možná bral vážně. Jenže tihle nevědí, o čem mluví. Pokud jsem byl dobře informován, tak oni nechodí do Národní galerie, nečtou její výroční zprávy, takže ani nevědí, co se v galerii děje.
Dopis však podepsalo více než padesát lidí z výtvarné obce.
Nevím, kdo to podepsal. Jsou to lidé, kteří by rádi ovládli tuto scénu. Jenže Národní galerie není kunsthalle, která se může zabývat pouze současnou scénou. My máme povinnost zabývat se uměním ve všech dobách.
Zkusme se konkrétněji bavit o Veletržním paláci. Jeho výstavní program podle iniciátorů nepřináší atraktivní výstavy pro širokou veřejnost.
Konkrétně?
Například nyní Veletržní palác nabízí výstavu oděvů etnických menšin v Číně...
To je malinká výstava, kterou děláme, protože s Čínou spolupracujeme. Výstava neznamená nic podstatného, takových výstav děláme řadu. Ale připravujeme asi třicet výstav ročně. Chceme představovat výstavy z oblastí, které jsou méně známé a méně populární, protože se domníváme, že současný svět je příliš poplatný hlavnímu proudu.
Takže Národní galerie spolupracuje s muzei v zahraničí?
Spolupracujeme skoro se všemi muzei v zahraničí. Já jsem mimo jiné členem spolku ředitelů velkých muzeí.
K jaké spolupráci došlo v posledních letech?
To nemohu říci, těch muzeí, s nimiž spolupracujeme, je mnoho. To je naprosto běžné.
Jedna z výhod spolupráce se zahraničními institucemi je, že můžete přebírat jejich výstavní kolekce. Proč to neděláte?
Jednak jsou drahé, jednak nevidíme důvod, proč bychom měli opakovat výstavu, která byla ve Vídni nebo v Berlíně. Snažíme se vytvářet vlastní projekty, poněvadž po komunismu nám tu zbyla spousta dluhů, které se snažíme splácet. My nejsme jenom výstavní instituce. Naše práce je založena na trvalých expozicích. Jsme muzeum.
Jedním z vašich projektů je výstava Jiřího Valocha, který působí především jako kurátor a teoretik. Měla trvat do ledna 2007, ve Veletržním paláci je však dodnes. Proč?
Výstavu jsme pojali jako součást trvalé expozice, poněvadž moderní sbírka usoudila, že je tak výjimečná, že by bylo škoda ji bourat. Je to jednorázová expozice, která, když se zbourá, tak zmizí. Není to nic, co se dá uložit do depozitáře. Ale na to se můžete zeptat pana ředitele Vlčka.
Nebo jiná věc: objekt Auto od Josepha Beuyse byl jednou z největších akvizic NG za poslední dobu. Dvanáct milionů šlo z veřejných peněz. Veřejnost se o tom dozvěděla až v souvislosti s trestním oznámením na vedení NG. Proč nebyla k nákupu tiskovka?
Milá drahá, nevidím důvod, proč bychom měli dělat tiskovou konferenci ke každé akvizici. Akvizice jsou uvedeny ve výročních zprávách.
Necítíte potřebu lidem představit významná nakoupená díla?
Vždyť to děláme, četla jste někdy alespoň jednu z našich výročních zpráv? (Na webu NG jsou jen výroční zprávy do roku 2006, pozn. red.)
Ale ve výroční zprávě neuvádíte, jaký je význam díla Josepha Beuyse, zejména pak v kontextu sbírek NG.
Není to naše povinnost. A nezlobte se, ale vy o tom vůbec nic nevíte. Čili je mi velice trapné se tady s vámi bavit, protože se bavím s někým, kdo se vůbec neorientuje v oblasti umění, a to mě trochu uráží.
Co byste řekl k výstavě zimbabwského sochařství, kterou uspořádala NG v roce 2006, a která byla z části prodejní?
Nebyla prodejní. U nás se neprodávalo absolutně nic. V Botanické zahradě ano, ale to je jejich věc.
Ty zimbabwské sochy měly dekorativní charakter. Kdo přišel s návrhem udělat zrovna takovouhle výstavu soch?
Vy se v tom vyznáte?!! Zprávu jsme získali od našeho velvyslance v Zimbabwe. Na organizaci výstavy, výběru soch, provedení katalogu se podílela jen NG. Ta výstava byla dobrá, měla veliký ohlas.
Národní galerie by měla ručit za autenticitu a vysokou kvalitu děl, která vystavuje. V čem byly sochy ze Zimbabwe významné?
Vy o tom nic nevíte, já se s vámi odmítám dál bavit. Moc mě těšilo. Buďte tak laskavá, odejděte. Spojte se s naší tiskovou mluvčí.
6. května 2008 17:30
