Letos vaše organizace Post Bellum uděluje Ceny Paměti národa už počtvrté. Loni bylo osm oceněných, letos čtyři. Podle čeho se rozhodujete?
Vycházíme z toho, čí vzpomínky ten daný rok našich dvě stě spolupracovníků neboli teréňáků či sběračů natočí a zpracuje. To pak jde k rukám dokumentaristů, kteří příběhy zpracovávají pro rozhlasový pořad, dělají z nich komiksové příběhy a hlavně je zveřejňují na našem webu Paměť národa. Seznam příběhů se pak posílá zhruba devíti stovkám lidí z Klubu přátel Paměti národa, což jsou lidé, které zajímá vše kolem moderní historie, a ti pak ze seznamu vyberou čtyři až osm pamětníků, které oceníme.
To znamená, že za každým oceněným je jeho pečlivě zdokumentovaný příběh, nejen z jeho vzpomínek, ale i z toho, co najdete v archivech. Kolik času vlastně jednomu pamětníkovi věnujete?
Některý nám zabere měsíc dva. Scházíme se s nimi na mnoha schůzkách, nahráváme jejich vzpomínky, máme mnohahodinové záznamy, které se pak zpracovávají. U jiných lidí – kteří mají navíc pečlivě vedený domácí archiv a u nichž jsou záznamy se stohy papírů – to pak trvá ještě mnohem déle.
Ceny paměti národaLetošní ceny převezme skaut, převaděč i autor Zdivočelé země  Dana Němcová, František Weindl, Felix Kolmer a Jiří Stránský |
Postupně jste získali dvě stě externistů, jak jste už říkal, a k dnešnímu dni máte nahraných na 3 700 vzpomínek. Ale ty všechny neodkazují jen na dobu druhé světové války...
Záhy jsme si totiž uvědomili, že nejeden z válečných veteránů zažil strhující, dramatické osudy v padesátých letech, v době komunistického režimu. Tolik vojáků bylo za komunistů ve vězení! Takže bylo jasné, že chceme-li zaznamenávat vzpomínky, nemůžeme se omezovat jen druhou světovou válkou. Prolíná se to. Když jdete do hloubky příběhů, tak v různých archivech zjistíte, že toho či onoho hrdinu, který se zachoval statečně za války nebo na začátku padesátých let, potom Státní bezpečnost zmáčkla a on se stal jejím agentem.
Myslíte, že pro některé z pamětníků jsou natáčené rozhovory i formou úlevného přiznání?
Tím jsem si naprosto jistý. Ti lidé chápou vzpomínání jako zpověď, jako vyjádření i svých chyb a pádů, což je zvěrohodňuje. Ale jsou i jiní, pro něž je to zase jedinečná příležitost pokusit se obhájit svůj život. To se mi stalo třeba u Karla Vaše (komunistický prokurátor, který posílal na smrt nevinné – pozn. red.). Ten nedokázal o svém příběhu mluvit na chodbě u soudu, kde se na něj sesypávali novináři a stříleli provokativní otázky. On potřeboval člověka, který by mu naslouchal, který by ani nekladl otázky. Byl připravený a ochotný vyprávět svůj příběh v celém kontextu. Samozřejmě se vším zastíráním a posouváním významů. Ale i tak má jeho vzpomínání pro badatele velký význam.
Vraťme se teď k hrdinům... Převažují při vaší práci nad těmi padouchy?
Jsou to tak dvě třetiny ku jedné. Důležité je taky vnímat, že se to prolíná. Život je tak dlouhý, tak bohatý, že se opravdu stává, že lidé, kteří se v některých epizodách svého života chovali neuvěřitelně obdivuhodně a trpěli za to, si prostě příště už podobně traumatizující zkušeností s totalitním režimem projít nechtěli. Proto se například tak málo politických vězňů z padesátých let podepsalo pod Chartu 77. Prostě už chtěli zbytek života žít aspoň trochu v klidu.
Mikuláš KroupaNarodil se v roce 1975 v Praze v rodině disidenta, dnes vysokoškolského učitele Daniela Kroupy. Vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky. Pracuje jako novinář v Českém rozhlasu, kde připravuje mimo jiné pořad Příběhy 20. století. Je ředitelem občanského sdružení Post Bellum a vedoucím projektu Paměť národa. Ten dosud shromáždil na 3 700 vzpomínek pamětníků nacistické i komunistické totality |
Objíždíte školy se soutěží Příběhy našich sousedů. Soutěží o peníze a tablety motivujete žáky a studenty, aby nahráli a zpracovali vzpomínky starších lidí. Jak je to úspěšné?
Obrovsky. Když jsme s našimi Příběhy 20. století jezdili po školách, tu a tam jsem se zeptal dětí, kolik z nich si povídalo se starým člověkem o jeho vzpomínkách. Přihlásila se tak pětina. Prostě většina vůbec neznala, co to je sedět a poslouchat story od starého člověka. Těm teenagerům je to prostě šumák. Tak jsme vymysleli soutěž, možnost výhry tabletu, chytrého telefonu a částky až 50 tisíc korun a přihlásilo se jich šest set! Obrovský úspěch.
Vyrůstal jste v rodině disidenta, který po podpisu Charty 77 zažil, co jsou policejní prohlídky v bytě, zatýkání a podobně. Byl i tohle důvod, proč jste nedávno velmi emotivně hodnotil, že americká nezisková organizace udělila medaili Za boj proti komunismu Václavu Klausovi?
Když jsem se o tom dočetl, tak jsem si hlavně myslel, že je to vtip. Některé kolegy z té organizace Victims of Communism Memorial Foundation znám, sem tam si píšeme... Bylo to pro mě obrovské zklamání. Myslím, že oni prostě chtěli někomu tu cenu udělit, a když se dozvěděli, že tam Václav Klaus zrovna letí, tak se rozhodli pro něj. Po Miladě Horákové, papeži Janu Pavlu II. a podobných lidech!
Před třemi týdny rozdal prezident Miloš Zeman devětadvacet státních vyznamenání. Chtěli byste, aby se Ceny Paměti národa staly jakýmsi doplňkem k těmto řádům, nebo spíš alternativou?
To záleží jen na prezidentovi. My jsme alternativou být nechtěli. My jsme jen před čtyřmi lety založili tuto tradici jako gesto, poděkování. Ale to, co se teď děje, svým způsobem naznačuje, že by naše ceny mohly být alternativou.
Vycházíte z toho, že ze Zemanova seznamu devětadvaceti vyznamenaných bylo patnáct jeho podporovatelů z kampaně?
To je typický Miloš Zeman, který si asi ani neuvědomil, co činí, že tímhle gestem snižuje státnickou velikost. Myslím, že naše ceny jsou přirozenou občanskou alternativou, gesto lidí, kteří mají potřebu poděkovat těm, kteří byli stateční.
