Navzdory všem našim rozdílným názorům jsme s Reaganem sdíleli silné přesvědčení, že civilizované země by neměly dělat z tak barbarských zbraní pilíře své bezpečnosti. A přestože se nám v Reykjavíku nepodařilo realizovat naše nejvyšší aspirace, stal se zmíněný summit i tak „významným bodem zvratu při hledání bezpečnějšího a zajištěnějšího světa“, jak to vyjádřil můj tehdejší protějšek.
Následujících několik let může rozhodnout, zda se náš společný sen zbavit svět jaderných zbraní někdy podaří realizovat.
Jsem ten, kdo držel prst na poušti
Kritikové označují jaderné odzbrojení přinejlepším za nerealistické a přinejhorším za riskantní utopický sen. Poukazují na „dlouhý mír“ studené války jako na důkaz, že jaderné odstrašení je jediný prostředek, jak odvrátit velkou válku.
Jako člověk, jenž kdysi těmito zbraněmi vládl, s tím silně nesouhlasím. Jaderné odstrašení vždy bylo složitým a křehkým garantem míru. Svou nečinností i tím, že nedokážou navrhnout přesvědčivý plán jaderného odzbrojení, podněcují USA, Rusko i ostatní jaderné mocnosti budoucnost, v níž budou jaderné zbraně zákonitě použity. Této katastrofě se musí předejít.
Karikatura Michaila Zlatkovského. Gorbačov jako klaun
Před pěti lety jsem spolu s Georgem P. Shultzem, Williamem J. Perrym, Henrym A. Kissingerem, Samem Nunnem a dalšími osobnostmi poukázal na skutečnost, že se zvyšujícím se počtem jaderných států se jaderné odstrašení stává riskantnější a méně spolehlivé. Vyloučíme-li preventivní válku (která se ukázala jako kontraproduktivní) a účinné sankce (které se až dosud ukazují jako nedostatečné), pak mohou pouze upřímné kroky směrem k jadernému odzbrojení zajistit vzájemnou bezpečnost potřebnou k uzavření tvrdých kompromisů v otázce kontroly zbraní a otázek nešíření.
Důvěra a porozumění vybudované v Reykjavíku vydláždily cestu ke dvěma historickým smlouvám. Smlouva o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) z roku 1987 zničila obávané rakety rychlého úderu, které v té době ohrožovaly evropský mír. A Smlouva o omezení počtu strategických zbraní (START I) z roku 1991 vedla během deseti let ke snížení přebujelých jaderných arzenálů USA a Sovětského svazu o osmdesát procent.
Vila Höfdi - Jedním z nejznámějších míst Reykjavíku je dům Höfdi. Zde se v roce 1986 sešel Reagan s Gorbačovem a rozhodovali o osudu světa. Místní říkají, že v domě straší.
Při absenci důvěryhodného tlaku na jaderné odzbrojení se však vyhlídky kontroly a nešíření zbraní snižují. Během oněch dlouhých dní v Reykjavíku jsem poznal, že rozhovory o odzbrojení mohou být stejně konstruktivní jako svízelné. Tím, že jsme s Reaganem propojili několik vzájemně souvisejících záležitostí, vybudovali jsme důvěru a porozumění potřebné ke zmírnění závodů v jaderném zbrojení, nad nimiž jsme ztratili kontrolu.
Když jsme byli na kamenitém dně
Při zpětném ohlédnutí byl konec studené války předzvěstí nástupu chaotičtějšího uspořádání globální moci a přesvědčovací schopnosti. Jaderné mocnosti by měly lpět na požadavcích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 a obnovit jednání o odzbrojení vedená v dobré víře. To by zvětšilo diplomatický a morální kapitál, který by měli diplomaté k dispozici v úsilí o omezení šíření jaderných zbraní ve světě, kde má více zemí než kdykoliv dříve prostředky potřebné ke konstrukci jaderné bomby.
Pouze seriózní program všeobecného jaderného odzbrojení může zajistit uklidnění a důvěryhodnost potřebné k vybudování globální shody v názoru, že jaderné odstrašení je mrtvá doktrína. Politicky ani finančně si už nemůžeme dovolit současný diskriminační systém jaderných a nejaderných států.
Reykjavík prokázal, že smělý přístup nese ovoce. V roce 1986 nebyly podmínky pro smlouvu o odzbrojení ani zdaleka příznivé. Než jsem se stal v roce 1985 nejvyšším představitelem Sovětského svazu, dosáhly vztahy mezi supermocnostmi studené války kamenitého dna. Přesto se nám s Reaganem podařilo vytvořit prostřednictvím neutuchající vstřícnosti a osobní interakce rezervoár konstruktivního ducha.
Islandská vila Höfdi, kde Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem domlouval jaderné odzbrojení, v plamenech (26. září 2009)
Dohody čekající a spící
Zdá se, že dnes nám chybějí lídři, kteří by disponovali smělostí a vizí potřebnými k opětovnému přesunutí jaderného odzbrojení do centra mírového globálního uspořádání. Hospodářská omezení a katastrofa v Černobylu nás tehdy pomohly přimět k akci. Proč dnes podobnou reakci nevyvolaly velká recese a katastrofální havárie v japonské elektrárně Fukušima Daiči?
Prvním krokem by bylo, aby USA konečně ratifikovaly Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) z roku 1996. Prezident Barack Obama tuto smlouvu schválil jako životně důležitý nástroj k odrazení šíření jaderných zbraní a zamezení jaderné války. Je načase, aby Obama naplnil závazky přijaté v roce 2009 v Praze, převzal Reaganovu roli velkého komunikátora a přesvědčil americký senát, aby se formálně přihlásil k dodržování CTBT.
To by přimělo ostatní odolávající země – Čínu, Egypt, Indii, Indonésii, Írán, Izrael, Severní Koreu a Pákistán –, aby se rovněž začaly CTBT znovu zabývat. Pak bychom se dostali blíže ke globálnímu zákazu jaderných zkoušek v jakémkoliv prostředí – v atmosféře, pod mořem, ve vesmíru či v podzemí.
Druhým nezbytným krokem je, aby USA a Rusko navázaly na Novou dohodu START a zahájily razantnější likvidaci zbraní, zejména zbraní taktických a záložních, které neslouží žádnému účelu, plýtvají prostředky a ohrožují bezpečnost. Tento krok musí souviset s omezeními protiraketové obrany, jedné z klíčových otázek, které podkopaly summit v Reykjavíku.
Smlouva o zákazu výroby štěpných materiálů pro vojenské účely (FMCT), která už dlouho vázne na multilaterálních rozhovorech v Ženevě, a úspěch druhého summitu o jaderné bezpečnosti, plánovaného na příští rok do Soulu, pomohou zajistit nebezpečné jaderné látky. To bude zároveň vyžadovat, aby Globální partnerství 2002, jehož cílem je zabezpečení a eliminace všech zbraní hromadného ničení – jaderných, chemických i biologických –, bylo obnoveno a rozšířeno, až se jeho představitelé sejdou příští rok v USA.
Pod Damoklovým mečem
Náš svět je nadále příliš militarizovaný. V dnešním ekonomickém klimatu se jaderné zbraně staly ohavnou pastí na peníze. Budou-li hospodářské obtíže přetrvávat, což se zdá pravděpodobné, měly by USA, Rusko i další jaderné mocnosti využít okamžiku a zahájit multilaterální odzbrojování prostřednictvím nových nebo již existujících kanálů, jako je Konference OSN o odzbrojení. Tyto úvahy by přinesly větší bezpečnost za méně peněz.
Americký prezident John F. Kennedy
Stejně tak je ovšem třeba řešit hromadění konvenčních vojenských sil – motivované do značné míry enormní vojenskou silou, kterou mají USA rozmístěnu po celém světě. V době, kdy se angažujeme za rozšíření naší Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, bychom měli vážně uvažovat o celosvětovém snížení zátěže plynoucí z vojenských rozpočtů a sil.
Americký prezident John F. Kennedy kdysi varoval, že „každý muž, žena a dítě žijí pod jaderným Damoklovým mečem, který visí na nejtenčí niti schopné se kdykoliv přetrhnout“. Lidstvo více než padesát let toto smrtelné kyvadlo ostražitě sleduje, zatímco státníci debatují o tom, jak vyspravit jeho třepící se prameny. Příklad Reykjavíku by nám měl připomínat, že pouhé utišující prostředky nestačí. Naše úsilí před pětadvaceti lety přinese ovoce pouze tehdy, když se atomová bomba ocitne vedle pout pro otroky a hořčičného plynu z první světové války v muzeu dávno minulých zvěrstev.
Michail Gorbačov slaví osmdesátiny (2. března 2011)
Michail Gorbačov, bývalý prezident SSSR, založil nezávislou neziskovou a nevládní organizace Mezinárodní zelený kříž, která se snaží řešit navzájem provázané globální otázky bezpečnosti, vymýcení chudoby a poškozování životního prostředí.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
