Během studií dokumentární tvorby na FAMU jste odjel na konci sedmdesátých let na stáž do Paříže. Jak pro vás bylo obtížné z komunistického Československa vycestovat na Západ?
I tehdy existovaly kulturní dohody mezi Francií a Československem, o kterých se ale skoro vůbec nemluvilo. Jednou jsem objevil v novinách zprávu ČTK, že byla obnovena kulturní spolupráce s Francií, která obsahovala studijní pobyty. Zavolala jsem na vrátnici ministerstva školství a zeptal se na možnosti vycestovat. U nás na studijním oddělení mě od toho odrazovali a všechno zatloukali. Musel jsem je přesvědčovat, že taková dohoda existuje. Před ostatními studenty jsem raději mlčel. Až těsně před odjezdem jsem zjistil, že se mnou do Francie pojede i můj spolužák Martin Vadas. Pobyt nám ale nakonec zkrátili z devíti měsíců na šest měsíců.
Michael Wellner Pospíšil ve filmu Až přijde kocour
To vám stačilo k tomu, abyste si našel Francouzku, která by si vás vzala?
Krátce potom, co jsem dorazil do Francie, jsem se setkal s francouzskou dívkou, kterou jsem ovšem poznal již v Praze. Požádal jsem ji, zda by si mě vzala, abych mohl v zemi zůstat. Chtěl jsem provést fingovanou svatbu. Nebylo těžké tu dívku najít, ani ji přesvědčit. Protože však pocházela z francouzské rodiny takzvaných Pieds Noir (Francouzi žijící v Alžírsku až do vyhlášení nezávislosti v roce 1962 - pozn. red.), musela vše projednat s rodinou. Rodina mě pozvala domů, a nakonec dala souhlas.
Co jste rodině za sňatek nabízel?
Vůbec nic. Přišlo mi to tak nějak normální. Kdyby to odmítli, hledal bych dál.
Odkud se vzala touha emigrovat do Francie?
Jako kluk jsem v Praze chodil do školy s rozšířenou výukou jazyků. Učil jsem se francouzsky. Rodiče prožili válku a dalších mnoho let v emigraci. Můj otec vystudoval francouzské lyceum v Bulharsku. Byl to nesmírný talent na jazyky. Francouzsky na mě ovšem mluvil jen když chtěl, abych mu skočil pro pivo.
Jaké byly první dojmy, když jste jako student FAMU přijel do Paříže?
Pařížské metro byl velký zážitek. Chvilku trvalo, než jsem se zorientoval. Jeli jsme do organizace Crous, která se stará o studenty a zahraniční stážisty, dostali jsme bezvadné ubytování v Latinské čtvrti, šesté patro bez výtahu, malý pokojík se střešním oknem. Romantika jako blázen. Stipendium nebylo vysoké, takže jsme si museli přivydělávat, přestože se to oficiálně nesmělo. Abychom mohli chodit do kina, museli jsme třeba rozdávat letáky. Když pak na nás přišla policie, měli jsme strach, že nás vrátí zpátky.
Michael Wellner Pospíšil
A jak probíhalo studium?
Do školy jsem moc nechodil, protože na Nové Sorboně se příliš teoretizuje. Vždycky mě zajímala víc praxe než teorie. Nic se tam nenatáčelo, jen se rozebíraly filmy. Raději jsem si užíval ten krásného studentského života, chodil po galeriích, filmoval. Z FAMU jsem dostal pár prošlých kotoučů filmového materiálu a na 16mm ruskou kamerou Krasnogorsk jsme s Martinem Vadasem natočili film Setkání Metra s Paříží. Bylo to o atmosféře různých čtvrtí Paříže, jejichž společným motivem bylo metro. Čtyřiadvacetiminutový film pak koupila Pařížská videotéka. Točili jsme bezstarostným způsobem bez povolení, a vzešel z toho hezký film založený na pocitech a pozorování.
Co nastalo, když stipendium vypršelo?
Kamarádka, která souhlasila s fingovanou svatbou, si všechno rozmyslela. To už jsem byl zpátky v Praze. Oznámila mi to na letišti v Ruzyni. Já už měl všechno připravené, vypsaný štos formulářů. Rozčílil jsem se a apeloval na to, že mi dala slib a že s tím rodina souhlasila. Nechala mě vyřvat a pak řekla, že má starší sestru Marie-Paul, a ta si uvědomuje, že to není fair, a tak jestli chci, můžu si vzít ji. Obětovala se, aby zachránila čest rodiny. A mě to v podstatě bylo jedno, jestli to bude tahle nebo tamta.
Vzal jste si tedy její sestru?
Ano, a z toho se vyvinul vztah, který trval až do smrti Marie-Paule, tedy třicet dva let. Děti jsme neměli, oba jsme je nechtěli. Já pořád pracoval a někde jezdil a filmoval a Marie-Paule byla ředitelkou jednoho z největších ústavů pro postižené, a byla nesmírně vytížená. Kromě toho trpěla anorexií. Byla to nesmírně obětavá žena. Byla ohromně činorodá. Když nemalovala, tak pletla svetry nebo vařila, ačkoliv sama moc nejedla.
Michael Wellner Pospíšil
Když jste se tedy usadil ve Francii vlastně legálně, jak se dalo jezdit do původní vlasti?
Musel jsem v Paříži zajít na konzulát Československé socialistické republiky - v tom baráku dneska pracuju (jako ředitel Českého centra v Paříži - pozn. redakce). Tam seděl ve vrátnici milicionář s pistolí. Musel jsem vyplnit stohy formulářů, abych dostal povolení k cestě do Československa, za které jsem musel samozřejmě zaplatit. Když jsem to potřeboval rychleji, tak to stálo dvojnásobek. Cesta autem znamenala vyřídit si taky německé tranzitní vízum a francouzské zpětné vízum. Dneska se to zdá nemožné, ale tak prostě zkrátka bylo. Takže bylo třeba zajít na náš konzulát, na francouzskou prefekturu a německou ambasádu. A po příjezdu do Prahy jsem musel jít na policii vyplnit další formuláře, proč jsem přijel na návštěvu k rodičům. Na všechno se stály fronty.
To muselo být odrazující. Jak často jste jezdil do Československa?
Kupodivu docela často - třikrát, čtyřikrát do roka. Zvolil jsem si cestu vystěhovaleckého pasu a fingované svatby právě proto, abych se mohl vracet k rodičům. Komunisti rozlišovali mezi emigrantem a vystěhovalcem. Emigrace byla trestná, vystěhovalectví nikoli. Většinou se do zahraničí vyvdaly ženy, muži to dělali méně často. Člověk pak dostal vystěhovalecký pas, a mohl se vracet domů v podstatě bez problémů. Když dneska vysvětluju svým francouzským neteřím, že s pasem nebylo možné vycestovat, kdy jsem chtěl a kam jsem chtěl, nevěří tomu. Dneska už ani pas v Evropské unii nepotřebujeme. Je to ohromná změna.
Michael Wellner Pospíšil
Jak těžké bylo vybudovat si ve Francii zázemí?
Bylo třeba si osvojit zvyky a zákonitosti adoptivní země. To šlo poměrně rychle díky tomu, že jsem začal žít v rodině své manželky. Navíc jsem se skoro vůbec nestýkal s Čechy. Chtěl jsem se co nejrychleji začlenit do francouzské společnosti taky profesně.
Poměrně rychle se vám podařilo najít si práci v oboru. Začal jste pracovat pro Národní audiovizuální institut. Cos jste tam dělal?
Nejprve jsem učil a od 1981 jsem začal natáčet reklamní spoty a soutěžní pořady pro televizi. Byla to práce, která mě umožnila procestovat Francii křížem krážem. Jezdil jsem i do zahraničí.
Slyšela jsem, že jste taky pracovně jezdil po letních táborech a lidem pouštěl v kempech své oblíbené filmy. Jak jste se k tomu dostal?
To byla iniciativa mé ženy. V městečku u Paříže, kde jsme nějakou dobu žili, byla napojena na odbory státního podniku elektřiny a plynu EDF-GDF, které organizovaly něco jako ROH. Vedli to komunisti, ale v jiném duchu a kontextu než u nás. Z každé faktury za elektřinu a plyn šlo jedno procento na sociální a kulturní aktivity. A to byla neskutečná suma peněz, z níž se platil i pohyblivý filmový klub. Měli tenkrát asi dvacet týmů, které od června do září objížděly letoviska a prázdninové kempy pro zaměstnance. Každý rok jsme dostali nové auto, 16 mm promítačku a lepičku pro případ, že se filmový kotouč přetrhne. Půjčili jsme filmy pro děti i dospělé, které jsme chtěli, a jezdili od letoviska k letovisku. Tam jsem udělal úvodní slovo, pustil jsem film, následovala debata. Projeli jsme tak nejkrásnější místa Francie.
(Rozhovor přerušil telefonát. Volá filmová publicistka a organizátorka Eva Zaoralová.)
Michael Wellner Pospíšil
Filmy jste nejen pouštěl, ale i točil. Jeden z nich byl o zahraničních umělcích ve Francii Dialogy s Paříží...
To byla francouzsko-německá koprodukce. Vybrali jsme zajímavé postavy, třeba Irenu Dědičovou, malířku, která inspirovala postavu v Kunderově románu Nesnesitelná lehkost bytí. Hledal jsem různé postavy, protože šlo o to zkusit zachytit, jak zahraniční umělce ovlivňuje Paříž v tom, co dělají a jak naopak oni ovlivňují Paříž. Mezi vybranými umělci byl například Kenzo, modní návrhář, který obléká nejen Paříž, ale celý svět. Při hledání jsem narazil na Jiřího Muchu, kterého jsem pozval na večeři. A jak jsem připravoval večeři, sledoval jsem televizi, a padnul na ženskou, která mluvila s českým přízvukem, a která vyhrála street artovou soutěž města Paříže; pomalovala stěny činžovních domů na boulevardu Menilmontant. Jiří Mucha ji znal, věděl, že je to Irena Dědičová a že bydlí na Denfert Rochechouart, v ateliéru poskytnutém městem Paříž. V tom ateliéru chvíli bydlel i Pablo Picasso. Dědičová měla velice zajímavý příběh.
Jaký?
Jeden americký producent jí pomáhal organizovat výstavu v New Yorku. Přišli za mnou, zda bych pro tuhle výstavu mohl o Dědičové natočit film. Svolil jsem. Když jsem ho pak stříhal, volala mi každé ráno, ačkoliv jsem ji prosil, ať nevolá takhle po ránu, protože rád stříhám v noci, kdy je největší klid. Jenže ona volala dál. Když jsem pak stříhal část, která měla být do zmíněného filmu Dialog s Paříží, náhle volat přestala. Říkal jsem si, že je to divné. Pak jsem si poslechl zprávu na záznamníku, že Irena spáchala sebevraždu. Vůbec jsem nevěděl, že má nějaké problémy. Připadal jsem si jako blbec, že jsem nic nepoznal. V závěti napsala, že jsem jí tím filmem prodloužil život a že mi odkazuje obraz. Šel jsem k ní do ateliéru a odnesl si na památku jeden z jejích velkoformátových obrazů takové velikosti, aby se vešel do metra. Mám ho dodnes.
Kde jste byl, když v Československu probíhala sametová revoluce?
Tady i tam. Dělali jsme s kolegou Patrikem Volsonem film pro TF1, který se jmenoval Prague, le mois de la liberté. Na začátku roku 1989 jsme odjeli do Československa natáčet to, jak se v zemi pořád nic neděje, zatímco v sousedních státech se lidé bouřili. Natáčeli jsme různý postavy, třeba Martu Kubišovou, která nesměla zpívat, a tak nám zpívala v úplně prázdném divadle. Setkali jsme se taky s Valtrem Komárkem, ekonomem z Prognostického ústavu, nebo s řidičkou tramvaje, která dál slepě věřila v socialismus. Sametová revoluce přišla, když jsme se vrátili do Francie a začali film stříhat. Tak, jak jsme ho koncipovali na začátku, přestal mít smysl, takže jsme se vrátili do Československa a se stejnými lidmi natáčeli, jak revoluci prožívají. Komunistická tramvajačka nám plakala do kamery. Střídali jsme dva časy - jeden čas, kdy se ještě nic moc nedělo, a pak reakce lidí na tu velkou změnu.
Michael Wellner Pospíšil
Nabízel jste ten film České televizi?
Nabízel jsem tenhle i jiné dokumenty, které jsem točil s dokumentaristou Karlem Prokopem, například o Havlovi nebo rozdělení Československa. Televize však nikdy neprojevila zájem, přestože jsme jim to nabízeli bezplatně. Stačilo jen otitulkovat některé pasáže, které byly ve francouzštině.
Nechtěl jste se po revoluci vrátit?
Měl jsem v Praze spoustu přátel, pečlivě jsem sledoval všechno, co se v zemi dělo, měl jsem předplacené noviny a časopisy, pravidelně jsem se vracel. Psal jsem filmové kritiky pro český tisk. Vrátit jsem se však nechtěl. Měl jsem ve Francii produkční společnost a závazky, které bych nemohl splácet, pokud bych se vrátil.
Sedm let jste působil jako ředitel Českého centra v Paříži, propagoval českou kulturu ve Francii. Jak jste přesvědčoval Francouze, aby se o naše umění zajímali?
Jsou tu dva fenomény. Jednak Francouzi si vystačí sami, a pak přetlak kultury v Paříži. Jedna geniální výstava stíhá druhou. Kromě velkých muzeí je tu řada malých galerií. Bylo třeba najít způsob, jak je zaujmout a komunikovat. K tomu sloužil například jazzový klub. Tím se vytvořila silná návštěvnická skupina. Poslední dobou nám hodně pomáhá Facebook a jiné sociální sítě.
Následně jste se stal ředitelem Českého centra v Sofii. Bylo snazší propagovat českou kulturu v Bulharsku?
Vztah k české kultuře v Bulharsku je jiný než ve Francii. Bulhaři nás považují za kulturní velmoc. Dívají se na nás s obdivem a českou kulturu mají rádi. Je to způsobeno historicky. Mnoho Bulharů u nás vystudovalo vysokou školu. Mnoho humanitních oborů v Bulharsku zakládali Češi. První ministr školství byl český profesor. Založili jsme tam bulharskou archeologii u pobřeží Černého moře, akademii výtvarných umění, všechny pivovary, spousty železničních tratí. Není tam zkrátka taková konkurence jako v Paříži. Jednoduché to však nebylo. Bulhaři žijí skoro pořád v přítomném čase. Něco plánovat je těžké. Jsou nesmírně milí, přátelští, spontánní. Ale něco slíbí, a na slib záhy zapomenou. V každé zemi se žije jinak. Byla to pro mě cenná zkušenost.
Michael Wellner Pospíšil
Vrátil jste se na tři roky do Prahy, kde jste šéfoval českým centrům. Pomohl vám pobyt na Balkáně nahlížet na svou rodnou zemi trochu vlídněji?
Velmi. Vrátil jsem se v roce 2009, po devětadvaceti letech. Jezdíval jsem sice do Prahy často, nicméně maximálně na čtrnáct dní. Teď to bylo nastálo. Pomalu jsem si musel zvykat. Bulharsko byla dobrá příprava. Lidi jinak reagují, jinak fungují, mají jiné stravovací zvyklosti, chození na pivo ve Francii prakticky neexistuje. Ve Francii se chodí na večeři. Je skandální, že Češi nevěnují pozornost jídlu. Je jim jedno, co jí, kdy jí. Nemají pravidla. Češi se málokdy pozvou k sobě domů, aby uvařili. Ve Francii je to běžná věc, součást kultury. Je to okamžik, kdy si v příjemném kontextu jídla mohou lidé popovídat.
