Mnoha lidem se nelíbí, že by Mezinárodní den žen měl být v Česku oficiálním významným dnem, a jako důvod uvádějí, že jde o svátek komunistický, popřípadě komunisty za minulého režimu zkompromitovaný. Není pravda, že by šlo o komunistický svátek. Ostatně v letech 1909 až 1911 - a nadto v Americe - těžko o komunistech mluvit.
Pár velkých mýtů
Jistě, Den žen byl později zneužit komunistickým totalitním režimem.
Vládnoucí komunistická strana při něm demonstrovala svou sílu a velkorysost (vůči poslušným). Bombastické oslavy MDŽ v socialistickém Československu imitovaly stejně nabubřelé oslavy v SSSR. Nechuť lidí k podobnému způsobu oslav je pochopitelná. Odpor k seznámení se s původní povahou tohoto významného dne již méně.
Je přitom zajímavé, že se s podobnou nevolí nesetkává Svátek matek, který byl oblíbeným svátkem nacistů a fašistů. Ti oslavovali ženu jako matku budoucích vojáků, potažmo silného národa. Mussolini kupříkladu prohlásil, že teprve být matkou znamená být skutečnou ženou a těhotenství pro ženu je totéž jako válka pro muže. Tato nepříjemnost, která se přihodila jinak milému Svátku matek, byla milosrdně pozapomenuta, zatímco trapné popové písně a gratulace soudruhů určené socialistickým ženám jsou chápány jako pádný argument, proč MDŽ v Česku zrušit. Možná hraje svou roli čas, poslední socialistické MDŽ jsme zažili před jedenadvaceti lety, zatímco nacismus už pamatuje málokdo. Možná se za argument o komunistickém svátku schovává nechuť k tématu ženských práv.
Druhý mýtus o MDŽ praví, že jde o oslavu ženské krásy a plodnosti, a proto se slaví tento svátek na začátku března, prvního jarního měsíce. To je velký omyl. Rozhodně nejde o oslavu toho, jak by chtěl vidět ženu každý správný macho: tedy jako ozdobu, jako milou společnici, která však s mužem nesoutěží, a až přijde čas, stane se matkou jeho potomků.
Afghánská žena drží v ruce zarámovaný kus koberce s obrazem amerického prezidenta Barack Obama na výstavě u příležitosti Mezinárodního dne žen;Herát, 8. března 2010
Některým lidem se zdá, že MDŽ diskriminuje muže, protože ti svůj den nemají. Ani to už není pravda. Den mužů byl stanoven na 19. listopad a zaměřuje se především na otázky mužského a chlapeckého zdraví, zlepšení genderových vztahů, podporu rovnosti mužů a žen ve společnosti a vyzdvihnutí pozitivních mužských rolí.
Kde to začalo
Den žen je svátek iniciovaný ženami, které stávkami a demonstracemi upozorňovaly na strašlivé podmínky, v nichž ženy pracovaly, a požadovaly volební právo, aby měly možnost měnit tuto situaci i politicky. K nejznámějším stávkám tohoto druhu patřila stávka newyorských švadlen v roce 1909. V té době tvořili polovinu newyorské populace imigranti žijící v přeplněných a nezdravých nájemních bytech. Muži, ženy i děti byli nuceni pracovat za nesmírně nízké mzdy, a to často v takzvaných sweatshopech, tedy v robotárnách vyrábějících zboží (nejčastěji textil) za podmínek porušujících jak zákonné, tak etické a morální normy. V těchto provozech tvořily ženy zhruba 70 procent pracovní síly a jejich mzdy byly ještě horší než už tak ubohé výdělky mužů.
V roce 1909 propustila Triangle Shirtwaist Factory velkou část švadlen, které zaměstnávala, a to proto, že vstoupily do odborů. Tento incident spustil zmiňovanou stávku newyorských švadlen, kterou vedla Clara Lemlichová.
Rok po ukončení stávky v březnu 1911 došlo právě v Triangle Shirtwaist Factory k požáru, který odhalil veřejnosti neutěšenou situaci newyorských dělnic. Při neštěstí zemřelo 149 žen. Továrna se nalézala v devátém a desátém patře velké budovy a vedení zamykalo východy, aby dělnice neodcházely v pracovní době ven zakouřit si. Ženy se proto nemohly dostat ke schodištím a mnoho z nich uhořelo nebo se zabilo skokem z okna. Pohřeb obětí se stal demonstrací za zlepšení pracovních podmínek, k nimž po neštěstí skutečně došlo.
Aktivistky pochodují v urugayském hlavním městě; Montevideo, 8. března 2010
Ještě bojujeme? Nebo už jen slavíme?
Ženy v naší společnosti všech občanských práv dávno dosáhly a zdálo by se, že dnes už můžeme jen připomínat úsilí těch, které se o to zasloužily. Situace však zdaleka není tak idylická.
Při listování denním tiskem se zdá, jako by v naší společnosti žili převážně muži. Ženy jako by byly neviditelné. Jejich zásluhy a úspěchy jsou ignorovány, někdy dokonce vysmívány. Čas od času zneváží ženy nějaký známý muž jako třeba před rokem prezident České lékařské komory, který prohlásil, že ženy jsou horší lékařky než muži, nebo před nedávnem trenér české hokejové reprezentace, který vzkázal hokejistkám, ať stojí doma s vařečkami a vaří bramborovou polévku.
Je příznačné, že s podobnými výroky vysoce postavených žen o mužích se nesetkáváme. Nejde jen o otevřené misogynní výroky mužských šovinistů. Naše kultura prostě příliš uznalá k ženám není, a mají-li se něčí zásluhy ocenit prestižní cenou, funkcí, zvýšením platu, většina lidí (mužů i žen) si jaksi automaticky vzpomene spíše na muže než na ženu. Odborně se tomu říká patriarchální dividenda, mužskost se pojí automaticky s vyšší prestiží. Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, nenajdou tě.
Při letmém pohledu na statistiky dostává přesvědčení o rovnosti mezi ženami a muži další trhliny. Ženy nemají za stejnou práci stejný plat, jejich zastoupení na rozhodovacích pozicích v politice i byznysu je slabé, jejich počet je nízký všude tam, kde se vyskytují prestiž a peníze.
Ale problém není jen na nejvyšších příčkách sociální hierarchie. Na hlavy zcela obyčejných žen dopadají problémy s nedostatkem míst v předškolních zařízeních, špatná vymahatelnost výživného, diskriminace z důvodu mateřství v zaměstnání, zesměšňování takových problémů, jako jsou sexuální obtěžování na pracovišti nebo ve škole, nedobrovolné sterilizace romských žen, odpírání sterilizace ženám neromským a podobně.
Připomínka Mezinárodního dne žen v Guatemala City, 8. březen 2010
Je nepochybné, že situace žen v našich končinách se za posledních sto let výrazně zlepšila, ale o rovná práva a ochranu žen, stejně jako jiných znevýhodňovaných skupin, je třeba stále dbát. Co ženy získaly, mohou zase ztratit.
Za pozornost stojí také postavení žen ve světě. Problém zdaleka nepředstavuje jen často zmiňovaný náboženský fundamentalismus všech těch vyznání, která nutí ženám patriarchátem vymezené tradiční role, ale třeba i postavení žen v ekonomicky méně vyspělých zemích, kde jim nezbývá než se pro nuznou obživu stát pouliční prostitutkou ohroženou pohlavními chorobami a násilím ze strany klientů i pasáků, popřípadě pracovat za žebráckou mzdu v již zmiňovaných sweatshopech, které nejsou překonanou historií. Stále je tu co řešit: specifické postavení žen-migrantek, problémy žen v ozbrojených konfliktech, celosvětový přístup žen ke vzdělání, zdravotní péči...
Jinde jim to nevadí
V západní Evropě je 8. březen připomínán v kontextu boje žen za uznání občanských práv. Ženské a feministické organizace pořádají diskusní a kulturní akce, na kterých připomínají historii i současné problémy žen. Tato témata se objeví v médiích nebo ve školní výuce. V Rusku, které se svou socialistickou minulostí rozhodně nemá takový problém jako Česko, jde stále o významný svátek, jenž se však spíše komercializuje a individualizuje, takže připomíná spíše Valentýna nebo Svátek matek, a muži nosí ženám ve svém okolí květiny a drobné dárky.
Kadeřnice Lucie Síkorová stříhá u příležitosti MDŽ zdarma ženy v improvizované oficíně umístěné v knihovně místního úřadu; Josefov 8. března 2010
Zajímavé je srovnání s Polskem, které má, co se socialismu týče, podobnou historii jako Česko. Ženské hnutí je zde však výrazně silnější, je totiž mnohem očividnější, proti komu bojovat. Konzervativní katolická církev a extrémní nacionalismus reprezentovaný kupříkladu politickou stranou Liga polských rodin jasně vymezují ženám tradiční postavení matek a pečovatelek o domácí krb a propagují hodnoty neslučitelné s ženskou emancipací. 8. března se v ulicích polských měst objevují tzv.manify - demonstrace žen, které se neostýchají veřejně vznést své nároky. Hesla na transparentech hlásají: Vraťte nám jesle; Udělejte místo v porodnicích a školkách; I rozpočet má pohlaví; Delší rodičovskou dovolenou pro táty; Stop homofobii; Stejná práce - stejný plat; Žádné rozhodnutí na ženské náklady.
Manify mají podporu veřejně činných žen, hereček, publicistek, novinářek a veřejně je podpoří i nejeden známý muž. Feminismus zde v intelektuálních kruzích nemá pověst hnutí neopodstatněně nespokojených žen, nýbrž je spojován s tolerancí, otevřeností a svobodou. Ženy nedemonstrují jen za sebe, ale vyjadřují se k obecným společenským tématům. Angažuje se v tom i proslulý odborový svaz Solidarita. Přitom právě Solidarita to polským ženám docela zavařila. V roce 1990, kdy se Poláci i Polky radovali z nově nabyté svobody, vyšel celostátní sjezd Solidarity vstříc požadavku katolické církve na zákaz interrupcí a odhlasoval usnesení o ochraně práv nenarozeného života. Stalo se tak přes odpor drtivé většiny všech ženských delegátek. Ale není divu, že jejich hlas zapadl - tvořily pouze 10 procent všech účastníků sjezdu.
Po této příhodě s dalekosáhlými důsledky pro všechny polské ženy se v rámci Solidarity zformovala Celostátní komise žen, která kritizovala v otevřeném dopise zákaz potratů. Ten podle ní svědčí o tom, že politika, ačkoli má sloužit všem, byla zmonopolizována muži a opět je nástrojem dominance, nikoli veřejné správy. Výsledkem nebylo bohužel zachování práva volby žen v otázkách vlastní reprodukce, ale zpochybnění zákonného charakteru komise a odvolání její šéfky. Tato příhoda jasně ukazuje, jak důležité je vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a že zdaleka nejde jen o dostatek vysokých postů pro ženy, ale především o osudy žen obyčejných.
Dívej se na mě upřímně, žádá v žertu první dáma USA Michelle Obamová při ceremonii v Bílém domě u příležitosti Dne žen; Washington, 8. března 2010
Mezinárodní den žen zkrátka do starého železa rozhodně nepatří. Připomíná nejen pohnutou historii boje za ženská práva, ale i specifické problémy dnešních žen u nás i ve světě. Poskytuje také stále ne zcela samozřejmý prostor pro hlasy žen vyjadřující se k mnoha společenským problémům.
