Nový lak se příliš brzy ošoupal a navzdory zlepšení hospodářské situace se zklamaným Němcům dostavil starý známý pocit: ani tihle to neumějí.
Koalice minimalistů
V Berlíně koluje již delší dobu vtip: Víte, proč se vláda Merkelové ještě nerozpadla? Protože nemá ani na to.
Spojení bývalých rivalů - CDU/CSU a SPD připomíná předčasně zestárlou dvojici šelem, které se ještě nedávno rvaly o kořist. Snaží se k sobě chovat zdvořile, občas vycení zuby, to aby se neřeklo. Svou sílu každý čerpá ze slabin toho druhého.
Velká vládní koalice, druhá svého druhu v poválečných dějinách země, se ujala moci loni 22. listopadu pouze díky patové situaci po předčasných volbách.
Dlouho před nimi měla Křesťanskodemokratická unie, CDU, Angely Merkelové jednoznačnou převahu ve druhé komoře nad tehdejšími členy rudozeleného kabinetu - sociálními demokraty a stranou Zelených.
Jejich manévrovací prostor v podstatě zlikvidovala. Zároveň ve volbách nepřesvědčila voliče natolik, aby jednoznačně zvolili neoliberální změnu - vládu CDU/CSU a FDP, chcete-li černožlutý model, jenž za Helmuta Kohla fungoval šestnáct let.
Po tahanicích došlo nakonec k manželství z rozumu. První měsíce kolem sebe křesťanští a sociální demokraté jen tiše našlapovali a ačkoli uvnitř to skřípalo, navenek rozdávali úsměvy a demonstrovali harmonii.
Když přišel problém, nikdo se pořádně nepohádal a zdlouhavá jednání o klíčových zákonech skončila diskutabilním kompromisem.
Kabinet Merkelové, kterému podle nejnovějšího průzkumu důvěřuje pouhých osmnáct procent voličů, se nemůže vymlouvat ani na to, že mu v prosazení reformních plánů brání opozice. Ta je totiž vzhledem k více než dvěma třetinám křesel v parlamentu patřících vládním stranám vskutku symbolická.
Po euforii vystřízlivění
Pryč je dobrá nálada z mistrovství světa ve fotbale, které v létě Německo úspěšně hostilo. Překvapivě dobré výkony národního týmu semkly národ a nechaly jej pozapomenout na realitu.
Zásadní reformy leží v šuplíku, místo nezaměstnanosti klesá rapidně porodnost, nejnižší vrstva společnosti se nebezpečně rozrostla. Zvýšily se daně a od ledna Němce čeká devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty.
Neuspokojil je ani kompromis v reformě zdravotnictví, ani posunutí věkové hranice pro odchod do důchodu na 67 let. Nikdo neví, kdo to zaplatí, protože Německo stárne a děti se nerodí.
„Zdá se, že Merkelová vsadila na scénář svého stranického předchůdce Helmuta Kohla - problémy vysedět. Postupuje jako váhavý střelec,“ domnívá se sociolog Heinz Bude.
Merkelové není co závidět. Musí se mít na pozoru nejen před sociálními demokraty, ale také před sesterskou formací CSU a jejím předsedou Edmundem Stoiberem, bavorským premiérem. Ten jí s celoněmeckou agendou příliš nepomůže, ba naopak.
Zatrpklý neúspěšný kandidát na kancléře již pochopil, že v Berlíně nikdy nezazáří jako doma v Mnichově, a proto se soustředí na své zájmy a zemské volby v roce 2008.
Lámat hůl?
Je neuspokojivá bilance výsledků prvního roku úřadování vlády Merkelové tak alarmující? Kancléřka přece neslibovala revoluci, nýbrž politiku malých kroků. A německá ekonomika hlásí konec stagnace.
Důvod k panice rozhodně není. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že první narozeniny kabinetů obvykle neprovázejí příliš bujaré oslavy. Podobná vysvědčení, jaké nyní dostala od Němců Angela Merkelová po roce u moci, bychom našli hned u čtyř dřívějších vlád.
Hodnocení médií i veřejnosti se po dvanácti měsících většinou rovná nesmlouvavému zúčtování. Například týdeník Der Spiegel viděl Schröderovu vládu po ročním působení úplně na dně. Schröder vydržel dalších šest let.
