Dneska je Sovětský svaz pryč a čínská moc narůstá. Někteří Američané tvrdí, že vzestup Číny nemůže být mírový, a že by proto teď USA měly zavést politiku zadržování Čínské lidové republiky. Ostatně řada čínských činovníků má pocit, že současná americká strategie je právě taková. V tom se mýlí.
Vždyť zadržování SSSR za studené války znamenalo prakticky nulový obchod a slabý společenský kontakt. Naproti tomu USA dnes udržují s Čínou nejen rozsáhlý obchod, nýbrž také široký společenský styk, včetně toho, že americké univerzity navštěvuje 125 tisíc čínských studentů.
Jak jsme tenkrát uvažovali
Když skončila studená válka, zadržování Sovětského svazu - odvíjející se od Kissingerovy návštěvy - už nemohlo sloužit jako základ vztahů mezi USA a Čínou. Vztahy s ní se navíc po střelbě na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 ochladily a Clintonova administrativa musela hledat nový přístup.
Když jsem měl v roce 1994 na starost revizi strategie Pentagonu pro východní Asii, ze dvou důvodů jsme myšlenku zadržování Číny odmítli. Budeme-li k Číně přistupovat jako k nepříteli, zajistíme si nepřítele do budoucna. Budeme-li Čínu brát za přítele, přátelství sice zaručit nelze, ale dokážeme alespoň zachovat prostor pro příznivější výsledky.
Kromě toho by bylo těžké přesvědčit ostatní země, aby se ke koalici zadržující Čínu přidaly, pokud by se Čína neuchýlila k taktice šikanování, jak učinili Sověti po druhé světové válce. Zorganizovat zadržování Číny ostatními zeměmi by svým chováním dokázala jedině sama Čína.
Lidé v kostýmech čínské rudé armády pějí revoluční chorály.
Strategie, již Clintonova administrativa vytvořila namísto zadržování, by se dala nazvat "integruj, ale pojišťuj se" – něco na způsob přístupu Ronalda Reagana ke strategickým dohodám se Sověty podle hesla "důvěřuj, ale prověřuj". Na jedné straně USA podpořily členství Číny ve Světové obchodní organizaci a přijaly čínské zboží a návštěvníky. Na druhé straně deklarace Clinton-Hašimoto z dubna roku 1996 stvrdila, že bezpečnostní úmluva mezi USA a Japonskem není pozůstatkem studené války, ale základem stabilní a vzkvétající východní Asie.
Clinton rovněž začal zlepšovat vztahy s Indií a tato strategie měla v USA podporu obou politických stran. Bushova vláda ve zlepšování bilaterálních vztahů pokračovala a ekonomický dialog s Čínou přitom prohloubila a formálně ukotvila. Náměstek ministryně zahraničí Robert Zoellick dal jasně najevo, že USA akceptují vzestup Číny jako "zodpovědného zainteresovaného aktéra". Touto politikou se řídí i Obamova vláda, která každoroční ekonomické konzultace s Čínou rozšířila o bezpečnostní otázky.
Asie přece není jednotlivý prostor!
Jak dokládám ve své nové knize The Future of Power, jeden z největších mocenských posunů jedenadvacátého století je renesance Asie. V roce 1800 tvořila Asie polovinu světové populace a polovinu světové ekonomiky. Do roku 1900 průmyslová revoluce v Evropě a Severní Americe srazila asijský podíl na světovém výstupu na dvacet procent. Do poloviny současného století by Asie opět měla představovat polovinu světové populace i HDP. Jedná se o přirozenou a vítanou evoluci, která dává milionům lidí možnost vymanit se z chudoby. Zároveň však probouzí strach, že se Čína stane hrozbou pro USA.
Takové obavy se jeví jako zveličené, obzvlášť když člověk vezme v úvahu, že Asie není jeden subjekt. Asie má svou vlastní vnitřní rovnováhu moci. Japonsko, Indie, Vietnam a další země nechtějí, aby jim Čína dominovala, a tak vítají přítomnost USA v regionu. Pokud Čína nerozvine svou "měkkou moc", posilování její vojenské a ekonomické moci bude pravděpodobně mezi jejími sousedy vyvolávat strach a snahu vytvářet koalice, které budou její vzestup vyvažovat. Je to, jako by Mexiko a Kanada usilovaly o spojenectví s Čínou, aby vznikla protiváha k moci USA v Severní Americe.
Po finanční krizi let 2008-2009 se Čína rychle zotavila a obnovila desetiprocentní roční hospodářský růst, a tak někteří čínští představitelé a komentátoři vyzvali k průbojnější zahraniční politice, do níž by se nová čínská síla promítla. Mnozí se mylně domnívali, že USA jsou v úpadku a že krize přinesla Číně nové strategické příležitosti.
Číňanka si fotí graf zobrazující rostoucí počet členů komunistické strany.
Čínští komunisté podporují zdravý životní styl, organizují masová cvičení na veřejnosti.
Čína kupříkladu začala naléhat na teritoriální nároky v Jihočínském moři a vyostřovat dlouhotrvající hraniční spor s Indií. Čistým výsledkem je, že za poslední dva roky Čína zhoršila své vztahy s Japonskem, Indií, Jižní Koreou, Vietnamem a dalšími zeměmi – což je pozoruhodný výsledek potvrzující strategickou premisu USA, že "zadržet Čínu může jedině Čína".
Kdy moc může být chytrá
Bylo by ale chybou zaměřovat se výhradně na pojistnou složku americké strategie. Spojeným státům a Číně (jakož i dalším zemím) velmi prospěje spolupráce v oblasti nadnárodních věcí. Bez takové spolupráce nikdo nedokáže vytvořit a uskutečnit řešení problémů globální finanční stability, změny klimatu, kyberterorismu či pandemií.
Jestliže moc znamená schopnost dosáhnout výsledků, o něž usilujeme, je důležité mít na paměti, že občas je naše moc větší, když nejednáme bez ohledu na ostatní, ale společně s nimi. Právě tato důležitá součást strategie "chytré moci" pro jedenadvacáté století koncepci zadržování schází. Když před čtyřiceti lety Kissinger přistál v Pekingu, zahájil nejen proměnu studené války, ale i novou éru vzájemných vztahů mezi USA a Čínou.
Joseph S. Nye jr
Joseph S. Nye, náměstek ministra obrany USA v Clintonově vládě, vyučuje na Harvardově univerzitě a napsal knihu The Future of Power (Budoucnost moci).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.
