Ta otázka zní trochu provokativně. Zaslouží si státní vyznamenání elitní důstojník legií, vrchní velitel československé armády, kterou v rámci možností výborně připravil na střet s nacisty, a později muž, komunisty zbavený hodnosti i důchodu?
Zdálo by se že ano. Ale Ludvík Krejčí byl na to nejvyšší - Řád bílého lva - navržen už několikrát, z toho v letech 2002 a 2003 Senátem. Ani Václav Havel, ani Václav Klaus ho nevyznamenali.
historik o krejčím
"Ještě před vrcholnou kariérou se zasloužil o vznik Československa. V legiích velel divizi, měl za sebou naprosto špičkové úspěchy u Bachmače i jinde. Ačkoliv v té době ještě neměl vysoké vojenské vzdělání, byl mimořádnou velitelskou osobností. Měl selský rozum a dokázal dosahovat úspěchů neotřelým způsobem," řekl iDNES.cz historik Eduard Stehlík z VHÚ. |
Neúspěšně dopadly i dřívější návrhy občanského sdružení Odkaz legionářů a odboje v naší vlasti.
Dostane "dárek" k výročí?
"Proto jsme pár let počkali a teď, když letos 17. srpna bylo 120. výročí jeho narození, jsme ho navrhli znovu," řekl iDNES.cz předseda sdružení Miloslav Alexej Fryščok.
Generál byl také tuřanský patriot. "V době mobilizace přijel z hlavního stanu v Račicích tajně do Tuřan. Počítal s tím, že ve válce zahyne, a řekl: 'Bratři, kdybych padl, tak žádný Žižkov, pochovejte mě v Tuřanech'," dodal Fryščok, jinak též autor biografie Ludvík Krejčí - tuřanský generál. Tu poslal i Klausovi.
O důvodech, proč návrhy na vyznamenání dříve nepadly na úrodnou půdu, lze jen spekulovat. Krejčí postrádá mediálně přitažlivé "atributy" jiných vyznamenaných - nebyl popraven, nebojoval proti nacistům jako letec, možnost pomoci odboji byla pro kontrolu gestapem mizivá. "Je možné, že roli hrály nějaké pomluvy," naznačil opatrně Fryščok.
"Má zásluhu na tom, že se i Němci báli"
Krejčí se stal náčelníkem hlavního štábu (dnes generální štáb) na sklonku roku 1933. "Měl naprosto zásadní podíl na reorganizaci armády a jejím dovyzbrojení. Politiky musel se svými nejbližšími spolupracovníky přesvědčovat takřka lobbisticky, že je třeba vyčlenit velké finanční prostředky, zahájit motorizaci armády a nakoupit nové typy zbraní," hodnotí generála historik Eduard Stehlík.
Peníze, které na zesílení obranného systému státu dostal od politiků, zužitkoval maximálně.
"Jestliže byla československá armáda obávaná vojenská síla i ze strany Německa, zásadní zásluhu má právě Krejčí. Navíc se v německých archivech ukazuje, že německá armáda nebyla na válku připravena - kdyby politici naslouchali Krejčího varováním, mohlo vše dopadnout jinak," dodal pro iDNES.cz Stehlík.
Kvůli čemu jsme armádu tak těžce budovali?
Samotný náčelník Hlavního štábu bojovat chtěl. "Kvůli čemu jsme tu armádu tak těžce budovali? Připravovali jsme ji přece k tomu, abychom mohli republiku bránit (...) Kdyby volení zástupci lidu prohlásili: bude se bojovat - tak jsme bojovali! Ale nikdo z nich nás nevyzval," litoval v říjnu 1968 v rozhovoru pro Reportér (interview zveřejnil server Fronta.cz).
Generál totiž respektoval demokratické zřízení země, v němž rozhodnutí o boji mohli vydat jen politici. "Prvorepubliková armáda byla vůbec budována jako armáda demokratického státu. Vojáci se těm ideálům nezpronevěřili ani v takto vypjaté situaci," dodal Stehlík.
Po válce na něm ovšem ulpěla skvrna z kapitulace, což komunistům stačilo. Krejčí přišel v roce 1953 jako předválečný exponent "kapitalistického režimu" o důchod.
Nemocnou ženu a dcery zajišťoval z výdělku v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí. Shodou okolností jen pár kilometrů od těžkého opevnění, které mu v roce 1938 mělo pomoci ubránit republiku.
GENERÁL LUDVÍK KREJČÍNarodil se v Tuřanech u Brna v roce 1890. V Písku vystudoval Vyšší lesnickou školu, působil u lesního úřadu ve Slavonii (dnešní Chorvatsko). První světové války se v rakousko-uherské uniformě účastnil na několika frontách. Po zajetí v květnu 1917 se dostal do československých legií na ruské frontě, kde se vyznamenal v bitvě u Bachmače a dál při střetech s bolševiky. Od prosince 1918 jako plukovník velel jedné ze tří zdejších legionářských divizí. Po návratu do vlasti absolvoval ve Francii Vysokou školu válečnou a koncem roku 1933 se stal náčelníkem hlavního štábu. Usilovně pracoval na modernizaci a posílení armády. V září 1938 stanul jako hlavní velitel branné moci v čele více než milionu vojáků ochotných bít se za Československo. Během okupace byl vězněn v Terezíně, po válce byl v armádě jen krátce - následovalo přeložení do výslužby, odnětí hodnosti a na šestnáct let též důchodu (pak dostal částečný). Zemřel v Ústí nad Orlicí v roce 1972. |
