"Pořád přemýšlím, že skončím se životem, ale má rodina a kamarádi autobusáci se u mě střídají a pořád mne tu drží."
Proč jste tak dlouho mlčel?
Nikdy jsem v takové strašlivé situaci nebyl a vše jsem nechával na advokátovi. Pořád mi říkal, že vyjadřovat se budeme až u soudu. Dnes se mi zdá, že jsem neměl mlčet. Naprosto chápu pozůstalé, kteří mne označují za vraha. Také mám děti, a kdyby se jim stalo něco podobného, asi bych na tom byl stejně.
To, že jsem po dvaceti letech za volantem nedovezl lidi ve zdraví do cíle, s tím prostě nedokážu přežít. Lituji toho, že jsem shodou náhod nezahynul já. Kdyby se ti lidé ocitli v mé situaci, asi by mě chápali.
Jak se nehoda stala?
Sjížděl jsem z kopce a brzdil brzdami i retardérem. Proti mně jela vedle sebe dvě předjíždějící se auta. Přímo mne neohrožovala, ale brzdil jsem. Najednou jako bych dostal kopanec od pravých zadních kol, autobus se zatřásl, zadní část to vyhodilo na kraj a v tu chvíli jsem již autobus neovládal. Dnes myslím, že došlo k poruše aretace zadních kol.
Šel proti vám chodec?
Ne, chodce jsem neviděl.
Podle policie jste falšoval oprávnění k řízení autobusu. Proč?
Nikdy jsem nic nefalšoval. Jednou v dětství jsem se pokusil napodobit podpis rodičů v žákovské knížce, ale otec mě tvrdě potrestal, a od té doby jsem si to nikdy nedovolil. V roce 2001 jsem si zaplatil povinné šestnáctihodinové školení a dostal doklad s platností do roku 2004.
Nestudoval jsem, co je tam napsáno, vím, že se v té autoškole neučí řidiči autobusu, ale šlo mi o školení z pravidel silničního provozu a to mi udělali. Proč to dnes někdo označuje za falešné, nevím. Jezdím s autobusy od roku 1982, najel jsem nejméně 2,5 milionu kilometrů po celé Evropě, jak si může někdo myslet, že jsem měl zapotřebí falšovat oprávnění na autobus?
Jsou podle vás dálkové zájezdy autobusem bezpečné?
Sezónním přepravcům jde především o peníze, a najmou proto každého, kdo umí řídit autobus. Nikdy je žádné školení řidičů nezajímalo, natož aby je řidičům zaplatili, jako bylo běžné u ČSAD.
Někdy tak dostanete jako druhého řidiče zcela nezkušeného mladíka odněkud z městské dopravy, kterého namísto spánku a odpočinku musíte pořád hlídat, už proto, aby nezabloudil. Za volant se pak vracíte neodpočatý a vyčerpaný. To samé je dnes běžné i u kamionové dopravy. Musím však dodat, že to nebyl případ cesty, která skončila tragédií u Nažidel. To mne doprovázel zkušený kolega.
Jak teď žijete?
Svou práci jsem miloval, přes zimu jsem si přivydělával s taxíkem a na jaře už jsem se těšil na autobus a na lidi. Jezdil jsem dálky i proto, že trpím lupénkou a k moři si nemohu dovolit jezdit na rekreaci.
Teď musím žít s vědomím, že jsem lidi nedovezl domů. Nevím, jak s tím žít, jak to odčinit. O všechno jsem přišel, pořád se trápím, a když chci pracovat, abych se nezbláznil a uživil rodinu, dostanu teď už jen pomocné práce. Pořád přemýšlím, jak alespoň zmírnit bolest pozůstalým. Ale nevím, jestli je to z mé strany vůbec možné.
Obáváte se setkání s pozůstalými po obětech nehody?
To je strašně těžké, jejich bolest jim nemohu nahradit, životy se nedají ničím vrátit, kdyby to jen bylo možné... Ale nejsem proti setkání, pokud se na mne budou moci podívat. Ať se na mne zlobí, nebo ne, nemohl jsem za to. Řekl jsem to mockrát, ale nikdo mi to nevěří.
Jak na neštěstí reagovalo vaše okolí?
Velmi mi pomáhají, hlavně má žena, rodina, všichni známí za mnou přicházejí a snaží se mě povzbuzovat. Kolegové řidiči mi dávají najevo, že totéž se mohlo stát komukoli z nich. Pracují v oboru stejně dlouho, jako jsem pracoval já, a ví, o čem mluví. Kdybych neměl rodinu a přátele, nevím, jestli bych tu ještě byl.
