Mejstřík říká: Zmatky, nikdo nic nevěděl. Zmatky však nebyly příliš velké - že jsou na jeden byt dvě žádosti o finanční pomoc, úřad odhalil rychle. Stejně rychle pak Mejstříkova rodina od žádosti ustoupila.
Kdo má Mejstříka rád, řekne, že to je popleta. Kdo jej rád nemá, řekne, že se pokusil o podvod. A zeptá se, jak by dopadl neznámý popleta bez věhlasu. A také se zeptá, kam až by to popletářství šlo - co kdyby mu úřad čtyřicet tisíc vyplatil? Mejstřík by si je ponechal? Asi. I dnes říká: Byly to naše věci, tu cenu měly, tak o nic nečestného nejde.
Stát ovšem není pojišťovna, která každému proplatí škodu. Stát nabídl lidem v tragické situaci - se zničenými byty, bez prostředků a střechy nad hlavou - jakousi první záchrannou pomoc. To je zcela jiný akt než proplácet počítač, fax a knížky v cizím bytě. To by měl Mejstřík, dnes už senátor, umět rozpoznat.
Kdo chce být vlivnou ústavní částicí státu, měl by takto vyvinutým citem disponovat. Mejstřík škodu v povodni utrpěl - ale je ve vlastním suchém bytě tragickou obětí bez prostředků? Jeho aféra nespočívá v tom, jestli žádal stát o pomoc správně, nebo zmatečně, nýbrž v tom, že o ni vůbec žádal. Lidově se tomu říká - dojit stát, když to jde.
Politik Mejstříkova založení by měl nabízet vyšší letovou hladinu mravnosti. Alespoň takovou, jakou vyžaduje po jiných. Jako předák občanských akcí sliboval dokonce mravnost lepší, než jakou umějí partajní politici. Má na krku aférku může si osobně vyzkoušet, jak obtížně politik lidi přesvědčí o své čistotě.
Dalo by se říci, že kdyby stál dnes proti Mejstříkovi Mejstřík, je už možná po Mejstříkovi. Ale Mejstřík řekne - zmatky, zmatky, a jede se dál. S těmi občanskými politiky z dvoupokojových bytů je potíž - i čtyřicet tisíc jim stojí za umrněnou aféru.
