Za socialismu se tradovala historka o vedoucím samoobsluhy, který nenáviděl lidi. Zboží nechával ve skladu, dokud neprošlo, teprve pak je pustil na regál. Lidem nezbývalo než to koupit.
Jenže tenhle případ se stal dnes, v obchodě, který se pyšní značkou Julius Meinl, pod kterou už pět generací patří ve Vídni vyhlášená lahůdkářství.
Jak může seriózní obchodník dopustit, aby se u něj prodávalo ničemné zboží? Zastánce regulace řekne, že je to důsledek neřízené vlčí konkurence. Řetězce jsou nuceny snižovat náklady na dřeň. Zákazník chce nižší ceny, musí snést i nižší kvalitu až po vyložený hnus, jaký mu prodával Julius Meinl.
Liberál zavrtí hlavou: kdepak, je to přeci důsledek malé konkurence a malého tlaku spotřebitelů. Obchodů je ve srovnání s vyspělým světem pořád málo, výběr je dokonce ubohý. Zákazník si zachoval od socialismu ovčí instinkty. Málokdo se dere o svá práva. Obchodníci žijí pohodlně, mohou si dovolit za malé peníze najímat mizerné manažery. Úpadek kvality se nutně dostaví.
Podobně se mohou přít zastánci regulace a deregulace. Podívejte na tu hrůzu, řekne první z nich. A teď si představte, co by se dělo, kdyby neplatily přísné hygienické evropské normy.
Druhý se zasměje: V jednom obchodě se prohánějí myši, v druhém vám nabízejí nechutnosti. Kde jste se všemi těmi normami?
Nejblíže k pravdě jsou zastánci konkurence, a hlavně zákaznického tlaku. I když pomineme jednání některých lidí z řetězce Meinl jako kriminální výstřelek, úroveň srovnatelných obchodů je u nás na první pohled nižší než v Rakousku nebo v Německu.
To je samozřejmě pochopitelné, co se týče slabšího sortimentu - zdejší zákazníci jsou chudí. Na kvalitu, hygienu a kulturu prodeje však mají právo. Musí si je vynutit například tím, že do obchodu, kde jim nutí zkažené zboží, už víckrát nepřijdou.
