Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Medicínu jsem si zvolila ve válce, říká lékařka popálené Natálky

  6:13aktualizováno  6:13
Zdenka Crkvenjaš, primářka ostravského popáleninového centra, která zachránila Natálku z Vítkova, zažila konec války v Sarajevu. Vyhýbala se odstřelovačům a skrývala se v krytu před nálety. Zpět do Ostravy utekla s matkou a sestrami na poslední chvíli. Právě tehdy ji napadlo, že by chtěla být lékařkou. „Když jste ve válce, uvědomíte si, že doktoři jsou potřeba pořád a všude,“ vypráví primářka.

Do popáleninového centra přivážejí pacienty ve vážném stavu. Nejsmutnější je, když jsou to děti. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Sedí v křesle své kanceláře, kde je klid a naprostý pořádek. Návštěvy se zouvají. Jen jeden člověk si tady může dělat, co chce – dvouletá Natálka, o jejíž život bojovali lékaři několik měsíců. Holčička právě obědvá, kus housky přitom rozdrobí na vyluxovaný koberec. Primářka mávne rukou, na dítě se usměje.

Usmívá se vlastně pořád. Zvážní, jen když mluví o následcích, které si popálená Natálka ponese celý život. A pak ještě jednou: když popisuje strach o otce, kterého ve válce postřelili a rodina nevěděla, co s ním je.

Lékařčina matka pochází z Ostravy, otec ze Sarajeva. Od začátku chtěli žít v Bosně. Jenže byli v Československu uprostřed tuhé normalizace a soudruzi jen tak někoho nepustili.

Povolení k vycestování dostali, až když bylo nejstarší dceři, budoucí primářce, půl roku. Na sever Moravy se i pak vraceli za příbuznými.

"Díky odjezdu jsem tady nezažila socialismus a mám i trochu zkreslené představy, jak to tu chodilo. Nezažila jsem totiž, že by byl něčeho nedostatek – když jsme přijeli, všichni se o nás starali," říká mladá primářka.

Primářka Zdena Crkvenjaš s popálenou Natálkou a její maminkou.

S nadsázkou řečeno – na odjezdu vydělala i jako školačka, v Bosně mají delší prázdniny. V létě tři měsíce, v zimě měsíc. Horší období nastalo v březnu 1992.

Bosna a Hercegovina vyhlašuje nezávislost, kterou Jugoslávie neuznává a rozhodne se "pořádek" do země vrátit silou. Začínají nepokoje, v ulicích je čím dál víc ozbrojenců se samopaly. Válka.

Rodina Zdenky Crkvenjaš se snaží dostat ze země. Kdo však nezmizel před vypuknutím konfliktu, musí teď čekat. Trvá dva měsíce, než se matka s třemi dětmi dostane do letadla. Je poslední, které opustí zemi. Pak ozbrojení vojáci definitivně obsadí letiště.

V každém plameni vidím natálku

Matka popálené holčičky ruší vánoční svíčky.

"Seděli jsme třeba v pokoji, kolem nás prolétla kulka. Nepřišlo nám to divné. Člověk se otočil a řekl: Fajn, netrefilo nás to. Reagujete jinak, nemůžete nic dělat, přizpůsobíte se," vypráví Crkvenjaš.

Bydleli u letiště, které z blízkého kopce ostřelovali vojáci. Granáty lítaly přes jejich byt. "Vzpomínám si, že maminka věšela na balkoně prádlo, a když to lítalo, koukali jsme, jak to hezky svítí."

Ona i její mladší sestry byly ještě děti, po čase si však zvykali i dospělí. Nejdříve se zdráhali pouštět děti ven, pak pochopili, že je mezi čtyřmi stěnami nemohou držet do konce války. Zpozorněli, jen když se blížily ozbrojené tlupy.

Ve válce zahynulo mnoho jejích známých a příbuzných, ale největší strach zažila o tatínka. Do letadla s nimi nesměl nastoupit, ale i potom byli v kontaktu. Do Ostravy několikrát telefonoval, pak se odmlčel. "Od souseda jsme se dozvěděli, že je postřelený, nevěděli jsme však konkrétně, co s ním je. Hrozné nervy. Tohle bylo horší období, než které jsem strávila ve válce," přiznává primářka. Otce nakonec objevili v nemocnici v Bělehradě, přes Červený kříž se dostal za rodinou ještě před koncem války.

Primářkou ve třiatřiceti

V Ostravě udělala rozdílové zkoušky a pokračovala na gymnáziu. S češtinou problém nebyl, mluvila doma s maminkou. Ani dnes nepoznáte v její řeči přízvuk. Přiznává však, že bojuje s psaním. Není divu, celé dětství nemusela česky napsat ani slovo. Teď nesmí příliš přemýšlet, jestli "měkké, nebo tvrdé", jinak udělá chybu. "Ale lidé tady na tom s češtinou také nejsou moc dobře," rozesměje se.

Rozhodování, kam po střední, nebylo úplně snadné. Ano, už ve válce přemýšlela o tom, že by mohla být lékařkou. Ale taky ji táhla elektrotechnika nebo práva. Rozhodlo to, že by musela dělat zkoušky z české historie. "A co já vím o českých dějinách?!"
Takže medicína. A po škole obor popálenin – i to byla náhoda.

Nejprve ji totiž lákala plastika, ale nikde nebylo volné místo a atestaci z plastiky mohla uplatnit i u pacientů s popáleninami.
Teď by už tohle oddělení neměnila. Zachraňuje lidi a zároveň může dělat plastické operace.

Primářka Zdena Crkvenjaš s popálenou Natálkou a její maminkou.

Několik posledních měsíců oddělení vede. Třiatřicetiletá primářka – to není v nemocnicích obvyklé. Ona se nad tím nepozastavuje. Říká, že kvalifikaci má, intenzivně studuje. Občas se přece jen setká s údivem pacientů. Je to pochopitelné, vypadá ještě mladší než na Kristova léta. "Ale že by měl ke mně někdo nedůvěru, to ne," zamyslí se.

I když Zdenku Crkvenjaš poprvé medicína napadla při bombardování Sarajeva, do válečné zóny by jako doktorka dobrovolně nešla. Neláká ji to, nemá na to povahu. Jen jednou s kamarádkou uvažovaly, že se přidají k Lékařům bez hranic, organizaci, která vysílá doktory do oblastí zasažených válkou, zemětřesením a jinými katastrofami.

Přítel tehdy nesouhlasil. A ona o to tolik nestála. Kdyby bylo potřeba pomoct, neodmítla by. Ale dobrovolně riskovat, to ne. Pamatuje si, jak se nepříjemné vzpomínky ze Sarajeva vracely. Několik let neměla dobrý pocit, když viděla vrtulník. Protože vrtulník dříve znamenal jediné – nesl bombu, kterou někde shodí...

Bosna, tam lidé drží pospolu

Zůstává v nemocnici, kde má o adrenalin také postaráno. Do popáleninového centra přivážejí sanitky pacienty ve vážném stavu. Nejsmutnější je, když jsou to děti.

Natálčin případ je výjimečný. Jsou tu však děti, které na sebe zvrhnou hrnek s čajem, varnou konvici, ty starší se zase opřou o rozžhavenou plotýnku. Vážná je popálenina od pěti procent, kritická od patnácti. Pro představu: jedno procento je plocha dlaně, pět procent u malého dítěte představuje plocha hrudníku.

Je to trauma na celý život

Natálku čeká dlouhá a bolestivá rekonvalescence.

Není to depresivní práce? "Je to psychicky náročné, léčba většinou trvá dlouho. Ale zase je to radost, když člověka přijmeme ve vážném stavu a on odchází po svých," odpovídá primářka. Uznává, že pracuje pod velkým tlakem. Ventiluje ho sportem. Malou posilovnu si zřídila i ve své kanceláři, ukazuje na hrazdu namontovanou ve dveřích. Jezdí na kole, na tříkolce.

Odreagovává se i mezi přáteli, ale tady naráží na rozdílné povahy Čechů a obyvatel Bosny. "Možná se to nebude zdát, protože tam byla válka, ale lidé v Bosně drží více pospolu. Tady jsou odtažitější."

 Dodnes ji překvapuje, že Češi večer zalezou do svých domovů k televizi a po šesté hodině večer prakticky nevycházejí. V Bosně byla zvyklá chodit mezi lidi, i děti si hrávaly venku dlouho po setmění. "Ale zase tu panuje řád, v Bosně to občas fungovalo jen na dobré slovo. Tady zřejmě zůstává řád z dob Rakouska-Uherska," směje se.

Samozřejmě vidí i jiné věci, které člověk narozený v komunismu přehlíží. Pořád v nás zůstává socialismus, jemuž ona unikla. Nejviditelnější je to právě ve zdravotnictví. Štve ji, že české zdravotnictví nerozlišuje mezi pacienty, kteří se o sebe starají, a kteří na své zdraví nedbají. Chtějí být zdraví, ale neléčí se, kouří, nezdravě jedí. Srovnává s USA, tam tohle neexistuje.

Zůstane, nebo se vrátí do Bosny, případně zmizí zase do jiné země?"Zatím si myslím, že zůstanu. Ale kdoví..."

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Absolventi medicíny nemohou nastoupit do ordinací, stát hledá nápravu

Stovka absolventů medicíny a zájemců o praktické lékařství nemůže pokračovat v dalším studiu. Znemožňuje jim to novela zákona o specializačním vzdělávání...  celý článek

Chřipka (ilustrační foto)
Neschopenek přibylo. Nejvíc marodů na pochůzkách kontrola načapala v Praze

Pražané stůňou v průměru o několik dní kratší dobu než lidé v jiných regionech. O to častěji se ale proviní tím, že tráví čas na neschopence venku místo na...  celý článek

Premiér Bohuslav Sobotka přichází na středeční schůzi vlády ve Strakově...
Minimální mzda vzroste na 12 200 korun, rozhodla Sobotkova vláda

Minimální mzda se od ledna 2018 zvýší z 11 tisíc na 12 200 korun. Rozhodla o tom vláda, informoval na Twitteru premiér Bohuslav Sobotka. Od nástupu do funkce...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.