Něco napoví průzkumy mínění, ale když se třeba váží hlasy pro a proti radaru, ještě to neznamená, že tímto tématem společnost žije. Radar má dost možná menší sledovanost, než televizní rvačka děvčat o milionáře anebo nekonečný příběh střídavě zbožňovaných a zatracovaných fotbalistů.
Vlastně je s podivem, že v době, kdy jako houby po dešti vykukují na každém kroku kamery, které monitorují naše nakupování, počínání u bankomatu, ale i chování v jeslích, škole, v práci, za volantem i na obyčejné procházce po náměstí, ještě někomu vadí slídění po obloze.
Hrůza z radaru je s prominutím naivní. Podobně jako je s prominutím naivní víra, že toto zařízení zajistí svobodu, demokracii, přátelství mezi národy, mír, prosperitu a navíc ještě spoustu pracovních příležitostí.
Takových případů, kdy média vytvářejí iluzi černo-bílého dilematu, onoho pro a proti, buď anebo či osvědčeného "kdo není s námi je proti nám“, je bohužel nekonečně.
I chytrým lidem s rozhledem se občas stane, že se emotivně rozvášní při podpoře nějaké ideologie, politické strany, anebo dokonce jednotlivé politické celebrity. Někdy to působí legračně, jindy trapně a jsou chvíle, kdy je to smrtelně nebezpečné.
A jakmile to jiskření mezi diskutéry začne přerůstat do agresivních strkanic, bývá už těžké upozornit rozvášněné protivníky, že jsou směšní. Právem namítnou, že už nejsou, když si jdou tak sveřepě po krku.
Než o radaru by spíše stálo za to diskutovat třeba o sklizni etanolu a nedostatku obilí. Například u příležitosti protestů Italů proti zdražování těstovin.
Sice je to podobně jako radar stále stejný příběh lobbyistů, kteří vymysleli způsob jak vystrašit a pak zkásnout daňové poplatníky, ale alespoň je se čeho chytit. Na rozdíl od neviditelného záření je řeč o špagetách, bagetách a chlebu.
