Pilsen je hrdý název pro několik domů nahloučených kolem jedné z křižovatek pravoúhlé silniční sítě, krájející tuhle část Kansasu na čtverečky jako karty pexesa. V devatenáctém století tu zakotvili emigranti z Čech a místo pojmenovali, jak název napovídá, podle Plzně.
Zdejší rodák a vojenský kaplan Emil Kapaun je tu bezpochyby slavnější než v Čechách, odkud pocházeli jeho rodiče. Vyhledávač Google ostatně při hledání jeho jména vrátí samé anglické stránky. Vždycky první červnovou neděli se v kansaské "Plzni" koná Kapaunův den.
Medaile cti Verze pro armádu. Kliknutím na obrázek zobrazíte verzi námořní a leteckou. Nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Začalo se udělovat za americké občanské války, z níž také pochází víc než polovina jeho držitelů - dosud jich je ke 3 500 (více na webu US Navy). O výjimečnosti medaile svědčí i zvyk salutovat jejímu držiteli jako první bez ohledu na hodnost. Medaili dosud dostali i dva muži narození na českém území: vlajkonoš z války Severu proti Jihu Leopold Karpales, pocházející z pražské židovské rodiny, a William F. Lukes ze severu Čech, který se vyznamenal v americko-korejském konfliktu v roce 1871 (více zde). |
A ten letošní bude pro místní nejspíš dosud nejradostnější. Americký prezident Barack Obama totiž Kapaunovi ve čtvrtek večer středoevropského letního času udělil Medaili cti. Žádné vyšší vojenské ocenění americký voják dostat nemůže.
"Neumím si představit lepší příklad k následování, ať už v uniformě, nebo bez ní," řekl na ceremonii americký prezident Barack Obama poté, co ocenění předal Kapaunovu synovci.
"V jeho osobě nalézám hodnoty svých předků, kteří vyznávali poctivost, službu a tvrdou práci," uvedl prezident. "Kapaun jako kněz nikdy nevystřelil, ale užíval nejsilnější zbraň ze všech - lásku ke svým bojovým bratrům," doplnil.
S oltářem na kapotě džípu
Byl to právě kostelík sv. Jana Nepomuckého v Pilsen, kde v roce 1940 tehdy čtyřiadvacetiletý katolický kaplan sloužil svou první mši.
O deset let později ho coby kaplana 8. jízního pluku americké 1. jízdní divize rozmístěné v Japonsku zastihla korejská válka. V horkém létě roku 1950 Kapaunova jednotka dostala povel vyztužit obranu Pusanu, poslední oblasti vzdorující severokorejské armádě.
Se svou jednotkou Kapaun prošel prakticky celou Koreou až k čínské hranici poté, co spojenci donutili severokorejské vojáky ustupovat a později i utíkat.
Za improvizovaný oltář mu sloužila dekou přehozená kapota zabláceného džípu, před nímž ve světlém ornátu sloužil mše.
Slávu, i když po ní netoužil, si vydobyl až v boji o město Unsan poblíž čínské hranice. A po něm. Řídce roztažené americké a jihokorejské síly totiž místo demoralizovaných zbytků vojsk KLDR narazily na početné, organizované a občanskou válkou zocelené čínské vojáky. Američané se rychle ocitli v obklíčení a bitva se změnila v zoufalou snahu probít se na jih.
Kaplan Emil Kapaun na nedatovaném snímku z Koreje
"Mé místo je se zraněnými!"
Bitva o Unsan25. října - 4. listopadu 1950
|
"Zdraví vojáci dostali rozkaz k evakuaci. Kaplan Kapaun, plně si vědom jistoty zajetí, si zvolil zůstat se zraněnými. V nepřátelské palbě neustále přecházel mezi spolubojovníky, poskytoval jim útěchu i lékařskou pomoc," píše na svých stránkách Bílý dům, kde hrdinův synovec Medaili cti převzal.
Kapaunův příběh v téměř půlhodinovém projevu během ceremonie připomněl i prezident Obama.
Svědectví z obranných bojů Kapaunova praporu znějí člověku žijícímu v míru až neuvěřitelně. V nejprudší palbě běhal od zraněného ke zraněnému, staral se o ně, zpovídal umírající. Zeptal se, zda se s ním chtějí pomodlit, ať to byli protestanti, katolíci, židé, či ateisté. A svolal si ty, kteří dosud stáli na nohou: "Chlapci, udělím vám poslední pomazání. Hodně z vás se nedočká toho, abyste ho dostali doma."
Ačkoliv sám v dopisech vyjadřoval obavu, že "rudí" neberou zajatce, vyhlédl si v momentě, kdy pohasla veškerá naděje na vyproštění improvizovaného lazaretu se čtyřiceti raněnými, zraněného čínského důstojníka. Není známo, jak se s ním na kapitulaci domluvil. Ale opět dal spolubojovníkům šanci přežít.
"Nikdy jsem nikoho takového nepotkal," vzpomínal pro list The Wichita Eagle Herb Miller, kterého při pochodu smrti kaplan nesl na zádech, aby ho kvůli zranění nohy nezastřelili. A Miller toho zažil hodně: jako výsadkář například invazi do Normandie.
Činorodý duch neopustil kaplana ani během krutých pochodů smrti, ani tváří v tvář beznaději zajateckého tábora. "Můžeme krást jídlo - nebo hladovět. Je to prosté," řekl a sám zvolil první možnost. S vojáky se pak modlil k patronovi zlodějů, jímž je svatý Dismas, ukřižovaný po Kristově boku, aby jim odpustil - vždyť krást je hřích proti Desateru.
Konce zajetí se však nedožil. Krátce po malém zázraku, jakému se rovnalo přemluvení čínských stráží, aby nechaly vězně oslavit Velikonoce, ulehl s krevní sraženinou v noze. Postupně se přidala úplavice a zápal plic a 23. května 1951 Kapaun přes snahu spoluvězňů mu pomoci zemřel.
Vyšší vyznamenání není... Nebo přece?
Jeho příběh ale vyprávěli muži, kteří se v táboře dožili příměří v roce 1953. A semínka práce, kterou započali váleční zajatci z Pjoktongu, nyní podle Johna Hotzeho z katolické diecéze v kansaské Wichitě konečně nesou plody.
Fotogalerie |
"Chtěli světu říci o chrabrých skutcích kaplana Kapauna. Ti muži mu připisují zásluhu za to, že zajatecký tábor přežili. Nebyl jen mužem naděje, ale také mužem, který dokázal probudit naději v ostatních. Svými skutky jim ukázal, že stojí za to bojovat za své životy," cituje Hotzeho web diecéze.
Kapaun přitom může dosáhnout ještě výše než na Medaili cti. Ve Vatikánu totiž běží proces Kapaunova blahořečení a uvažuje se i o kanonizaci. Příslušná kongregace dostala množství dokumentace včetně případu skokana o tyči, kterému po pádu z výšky hlavou na beton lékaři nedávali žádné šance. On se ale po četných modlitbách jeho blízkých o Kapaunovu přímluvu uzdravil (na jeho příběh v angličtině se můžete podívat zde).
Díky pěticípé hvězdě na modré stuze, kterou jeho synovci Rayovi předal prezident Obama, si možná Kapauna nyní všimnou i Češi. A třeba to není naposledy, co o něm slyšíme.
