Vypadá to, že zplodit děti je někdy skoro totéž jako posadit se na soudek s prachem. Nikdy dopředu nevíme, zdá nám přinesou radost, či naopak bolest. S otcem heparinového vraha Bohumilem Zelenkou jsem strávila během dvou setkání pár hodin. Nemám pochyb o tom, že se snažil syna řádně vychovat a vštípit mu správné zásady.
Zelenka starší je perfekcionista a pedant. Dominantní typ vybavený silnou vůlí. Byl to on, kdo chodil na rodičovské schůzky, dohlížel, aby obě děti (má ještě dceru) na základní škole plnily úkoly. Aby měly nasbírané šišky a kaštany. A se synem se doma obětavě učil matiku. Podle otce byl Petr typický "mamánek“. Matka v rodině fungovala v pozadí (stejně jako nyní), v roli pečující, chápající bytosti.
Přísná výchova obvykle nese dobré ovoce. Experti na duši však soudí, že má i svá úskalí, zvláště pokud se střetne s určitým handicapem. Psycholog Karel Havlík vyslovuje hypotézu, že přehnaně rázný a neústupný člověk vyvolává slabost a poddajnost. "Rozvíjí však také pasivní odpor a skrytou agresivitu. Autoritativní výchova, byť vedená dobrými úmysly formovat dokonalého, poslušného a bohabojného člověka, potlačuje stenické city (sebedůvěru, radost) a posiluje astenické city (úzkost, strach) včetně pocitů méněcennosti.“
Jde jen o lásku
Dítě přichází na svět se souborem dispozic, které se mohou, ale také nemusí rozvinout. To, co z něj nakonec vyroste, je dílem nevyzpytatelné alchymie namíchané vlivy genetiky, výchovy a prostředí. Do této tajemné hry bez okolků zasahují i rozličné náhody. Třeba to, jakého partnera potkáme, jaké povolání si zvolíme.
Bohumil Zelenka mi zdůrazňoval, že vychovával obě děti "stoprocentně stejně“, s vědomím, že přesně takhle to má být. Zatímco u dcery šlo všechno jako po másle, mezi synem a otcem to občas zaskřípalo. Podle odborníků není vždy šťastné uplatňovat stejný metr na děti odlišné věkem, založením i pohlavím.
"Vzájemný vztah je formován oběma póly. Musí v něm však být láska a empatie. Je přirozené, že rodiče jsou v určité fázi nespokojeni se svými dětmi a naopak. Na společné cestě životem obě strany procházejí různými křivdami a bolestmi. Tím se otrkávají, získávají toleranci a nadhled. Naučí se odpouštět,“ ubezpečuje psychiatrička Marta Holanová.
Petr Zelenka musel prožívat nebetyčnou úzkost, když si začal uvědomovat svou homosexualitu. Už předtím od otce slýchal, že je bábovka. A teď ke všemu čtyřprocentní! "Kdo z rodičů tvrdí, že ho taková věc neraní, je pokrytec,“ řekl mi pan Zelenka. Hned však dodal, že se k věci postavil čelem a scény synovi nedělal. Hořká pilulka pro toho, kdo vyrostl v tradiční selské náboženské rodině. I když se jeho syn osamostatnil a našel si přítele, vazba na silnou osobnost otce přetrvávala. "Toužil po jeho uznání. Rád by se mu vyrovnal, přiblížil k jeho dokonalosti, ale nemohl, protože mu na to nestačila jeho osobnostní kapacita. To ještě posílilo jeho pocity méněcennosti a nemilovanosti,“ myslí si psycholog Havlík.
Opojení mocí
S heparinovým vrahem má lesní vrah Viktor Kalivoda řadu společných rysů. Také jeho činy jsou zdánlivě bez motivu. Oba pachatelé trpí smíšenou poruchou osobnosti, jsou introvertní, předtím netrestaní, oba mají maturitu...
Zelenka podle znalců pocítil uspokojení ze hry s mocí. V nemocnici na ARO získal určitou nadvládu nad bezmocnými pacienty, jakou míval otec nad ním. Odpovědně plnil povinnosti, jak mu otec vštěpoval. "Tehdy v něm patrně uzrávala představa o roli dokonalého pána nad životem a smrtí. Latentní agresivita vybředla na povrch. Zabíjel v souladu s rolí. Bezcitně, nepřímo a skrytě pomocí heparinu. Po každé vraždě se mu zřejmě ulevilo. Konečně mohl něco vykonat naprosto svobodně. Konečně dokázal víc než jiní, jenže v negativním smyslu. Uznání se tak opět nedočkal,“ domnívá se psycholog Havlík.
Syn lékařky a inženýra Viktor Kalivoda v říjnu roku 2005 usmrtil několika ranami z legálně držené pistole značky Glock dva manžele-důchodce v Nedvědici na Brněnsku. Tři dny poté na Kladensku zastřelil dalšího muže. Špičkovou zbraň si zatoužil vyzkoušet na lidech. Své jednání chladnokrevně promyslel a do detailu naplánoval. Když ho zatkli, policistům suše sdělil, že ho to nemrzí. V roce 2006 dostal doživotí. Kalivodovi rodiče se rozvedli, když bylo synovi 15 let, podle matky nebyly se synem žádné výchovné problémy. Měl klidnou povahu, dobře se učil... Jak stojí v obžalobě, v motivaci smrtících útoků pravděpodobně převládala potřeba uvolnit vnitřní napětí z neukojení potřeby vlastní identity. Touha po uplatnění a uznání se u něj pojila s masivním nepřátelstvím vůči okolnímu světu.
Zabijáci, či nemocní?
Mohli rodiče Petra Zelenky či Viktora Kalivody něco vytušit? Předejít hrozným činům synů. Nebo někdo jiný z příbuzných či blízkých lidí? Myslím, že leda zázrakem. Jednání těch mužů na první pohled nedává žádný smysl. Zelenkův otec by nejraději svolal armádu znalců, aby hlavu jeho syna co nejdetailněji prozkoumali. Kriminalisté řadí Petra Zelenku i Viktora Kalivodu mezi sériové vrahy. Oba objevili radost z vraždění. Opojný pocit u sériového vraha vyvolává potřebu čin opakovat. Je to jako droga. Mít v rukou životy jiných. Rauš, kterému propadají třeba gambleři. "Člověk má blbou náladu, sedí u automatu, hodí do něj pár korun a vypadnou mu tři stovky. Je jako očarovaný, blbá nálada je pryč,“ přirovnává to psycholog Jeroným Klimeš.
Podobné pocity má pyroman, který neodolá nutkání a zapaluje, aby mohl hasit. "Vyšetřovala jsem asi deset pyromanů a vždycky šlo ‘jen‘ o poruchu osobnosti,“ upozorňuje Marta Holanová.
Vrahem se člověk nerodí. Historik kriminalistiky a autor internetového muzea zločinu Miloslav Jedlička zná i v minulosti případy, kdy si pachatel zlobu a nenávist vůči lidem vypěstuje. Jako například masová vražedkyně, psychopatka Olga Hepnarová, dcera bankovního úředníka a zubní lékařky. "Ve svých dvaadvaceti letech najela roku 1973 v Praze vypůjčeným nákladním autem do lidí na nástupním ostrůvku. Osm jich zabila a 11 zranila,“ popisuje Jedlička.
Jak se po činu svěřila, pocítila uvolnění, že se jí pomsta lidem a světu vydařila. Dva roky nato byla popravena.
Ale kde se v člověku bere taková "úchylnost“? Může to, ale ani nemusí souviset s genetikou a výchovou. Vzdaluje se normě, ale zároveň nejde o nemoc, která by dotyčného vyviňovala. Zbavila ho trestní odpovědnosti. Sérioví ani masoví vrazi nebývají nemocní chudáci. Dobře vědí, co činí, a mohou najít způsob, jak své nutkání zastavit.
Rodiče a jejich viny
Mají rodiče vrahů trpět pocitem viny? Cítit spoluzodpovědnost za jednání dospělých dětí? To stěží. Pravda, na jedné straně mohla výchova Zelenky staršího zafungovat jako rozbuška, spouštěcí mechanismus. Paradoxně je však možné i to, že kdyby rodiče syna vychovávali špatně nebo vůbec ne, vstoupil by na šikmou plochu daleko dřív.
"V případě heparinového vraha musí rodičům naskočit pocit viny až do nebe. Nemůžou ji necítit. Ale je to stejně nesmyslné jako dejme tomu u dětí zneužívaných otcem. Ty taky cítí vinu, když se svěří a otec pak jde do basy,“ míní psycholog Klimeš.
V televizních záběrech ze soudu vystupoval Bohumil Zelenka jako muž, který svého syna, cynického vraha, zarputile hájí. Jako by ani nevnímal bolest pozůstalých. To popuzuje. Neměl by se otec od tak hrůzných činů syna distancovat? To by nesměl být tím, kým je. Nedá se moc ovlivnit, nemíní se litovat, tíhne k černobílému vidění. Počíná si, jako by konečně našel překážku, která prověří jeho duševní sílu ("Půjdu jako buldok, dokud se nedopátrám pravdy... mám stoprocentní víru, že Petr není žádný bestiální vrah.“).
Osobně znám pana Zelenku jinak. Jako chytrého, sympatického chlapíka, který na domluvené schůzky chodí na minutu přesně. Chovám k němu dokonce jistý obdiv. Čelí obrovskému tlaku a srdnatě se pere se situací, která by jiného položila. Pravda bude někde uprostřed.
Stejně je to nespravedlivé. Kolik sympatických protagonistů televizní Pošty pro tebe s uslzenýma očima hledá svoje předky, kteří jako rodiče stáli za starou belu. A naopak skvělým lidem se děti nepochopitelně zvrhnou a přinesou jim jen trápení. Možná nás tak matka příroda vyzývá k pokoře.
