Ruský prezident Dmitrij Medveděv a vedle jeho americký protějšek Barack Obama. Výškový rozdíl je zřejmý na první pohled: Američan sahá Rusovi sotva po ramena.
Ve skutečnosti je to naopak. Jenže tady nejsme ve skutečnosti. Beru ruského prezidenta do ruky, jemným tahem ho rozdělím vedví, a hle, uvnitř Vladimir Putin. A v Putinovi Jelcin. V Jelcinovi Gorbačov. Potom se dějinná posloupnost přeruší a z Gorbačova vykoukne Chruščov. Stalin. Lenin.
Zkusím totéž s Obamou. V něm Bush mladší. Clinton, Bush starší, Reagan. A nakonec Abraham Lincoln.
Ano, tohle jsou matrjošky. Ruské dřevěné figurky zapadající jedna do druhé. V regálu obchodu se suvenýry na moskevském Arbatu jich stojí stovky. Politici tvoří jen jednu (byť početnou) skupinu z mnoha. Najdete tu hokejisty - včetně Jaromíra Jágra - hráče amerického fotbalu, literární a filmové postavy, modelky, zpěvačky...
A samozřejmě i tradiční, pestře malované panenky znázorňující "děvušky" v sarafánech. To ony byly první, ne Medveděv, Jágr či Shakira.
Matrjošky jsou jedním ze symbolů Ruska. A potažmo i Sovětského svazu, pročež je stále mnoho lidí (hlavně obyvatel bývalého východního bloku) dvakrát nemiluje. Ale ony za to nemohou. Když se zrodila první, Stalin byl ještě dítě.
Matrjošky do Ruska dorazily z Japonska
Je to vlastně docela překvapivé. Matrjošky, někdy také babušky, jako by k Rusku patřily od nepaměti. Jenže ony nejsou ani prastaré, ani původně ruské. Nápad se do země dostal z Japonska.
Na přelomu 80. a 90. let 19. století ho přivezl Savva Mamotov, bohatý obchodník a ředitel moskevsko-jaroslavské železnice. Ten na ostrově Honšú narazil na figurku plešatého buddhistického mudrce Futurumy. V ní další. A další. A další...
Mamotovovi se nápad zalíbil, přivezl hračku domů a předal ji řemeslníkům ve své moskevské dílně Výchova dětí. Jako oficiální letopočet zrodu první ruské matrjošky se uvádí rok 1890 - takže letos mají panenky 120. narozeniny.
Kde přesně byla ta úplně první vyrobena, o tom se vedou spory. Přímo v dílně v Moskvě, nebo v Abramcevu, Mamotovem financované kolonii pro umělce nedaleko Moskvy? Jisté však je, kdo první matrjošku (sestávající z osmi figurek) stvořil: umělecký řezbář Vasilij Zvězdočkin a (v Abramcevu pobývající) malíř Sergej Maljutin.
A proč vlastně matrjoška? "Lepší název ani dostat nemohla. Je odvozen od slov Matrjona či Matrjoša, tehdy jednoho z nejoblíbenějších ženských jmen, jež má původ ve slově matka," vysvětluje mladík, který pracuje v moskevském obchodu se suvenýry.
Ale nikoliv v tom na Arbatu, nýbrž u Rudého náměstí. Tohle království suvenýrů je jaksi "vážnější". Certifikované. Lze tu koupit i jiné typicky ruské řemeslné výrobky, ale matrjošky zabírají suverénně nejvíc prostoru. A v každé polici je cedulka s garancí, že jsou opravdu vyrobené v Rusku. "Ne někde v Číně, chápete," vysvětluje mladík
Od umělce do továrny a zpět
Takže matrjoška. Symbol mateřství, plodnosti (má hodně "dětí"), matičky Rusi. Přelom století, kdy se ruské panenky zrodily, byl zlatým věkem pro rozvoj umění a také ruské národní identity. Figurky začaly rychle získávat popularitu. Ovšem doopravdy hvězdnou kariéru pro ně odstartovala Světová výstava v Paříži v roce 1900.
Tam babuška dostala zlatou medaili a do Moskvy se začaly hrnout objednávky. Když pak zavřeli Mamotovovu dílnu, výroba se přestěhovala do tradičního centra hraček ve městě Sergijev Posad.
Zlaté časy matrjošek trvaly zhruba do 30. let. "Přibývalo míst, kde se vyráběly, vznikaly různé školy, každá s vlastním stylem a charakteristickými znaky. Výroba matrjošek byla vysoce autorská umělecká činnost," vypráví dál mladík z obchodu. Jenže soukromá řemeslná výroba neměla v dobách stalinismu valnou šanci na přežití.
Matrjošky se začaly vyrábět v obřích fabrikách, které jich denně chrlily desetitisíce ve snaze opatřit jimi celou planetu. A tak to šlo v podstatě až do Gorbačovovy perestrojky. Až pak se z jejich výroby zase začala stávat prestižní umělecká záležitost. A samozřejmě též byznys.
Ten může vypadat i následovně: přijede autobus a z něj vyskáče skupina turistů. Usednou k dlouhému stolu, na němž už čekají štětečky, anilinové barvy, tužky a - zatím netknuté - matrjošky. Načež vejde instruktorka v sarafánu, která (záměrně) sama vypadá jako matrjoška.
Povykládá turistům o historii figurek a o technikách zdobení a pak je vyzve, aby se chopili štětečků a vymalovali si každý tu svou. Po pár hodinách "workshopu" si každý odnáší vlastnoručně zdobenou babušku. S pocitem stokrát lepším, než kdyby ji koupil u stánku. Tohle je atrakce. Ale jinak matrjošky vyrábějí dál jak v Sergijev Posadu, tak v Semjonovu, Nižném Novgorodu a na dalších místech. A jsou nejoblíbenějším ruským suvenýrem.
"V turistické sezoně jich prodáme třeba sto denně," říká onen mladík z obchodu u Rudého náměstí. "Víc se kupují ty menší. Ale máme tu i kusy za sto tisíc rublů (asi 65 tisíc korun), u nichž máte zaručené, že jsou to originály, bez jediné kopie," vysvětluje. "Jen je trochu paradoxní, že lidé si nejvíc berou takové ty typizované, sovětské," dodává posmutněle.
Tradice v ohrožení
Loni proběhla ruskými médii série tak trochu poplašných zpráv o tom, že ekonomická krize tvrdě doléhá právě i na matrjoškové dílny.
Zanikne tradiční ruské řemeslo? To sotva. Přišla subvence od vlády, aby se dílny nemusely zavírat. A teď, jak se zdá, jsou výrobci z nejhoršího venku. Za tu půlhodinu, kdy v obchodě debatuji s prodavačem, si matrjošku koupilo snad deset lidí. A na Arbatu jsou na tom podobně. Turisté berou do ruky Medveděva, jemným tahem ho rozdělují vedví...
