Papež vydal i dva dekrety povolující blahoslavení misionářky. První oceňuje její "heroické ctnosti". Druhý uznává zázrak, jímž bylo podle Vatikánu uzdravení 30leté Indky Moniky Besraové postižené rakovinou v roce 1998.
Uzdravila se údajně poté, co byl na její břicho umístěn medailonek s obrázkem matky Terezy.
Blahoslavení je předstupněm ke svatořečení. Aby mohla být matka Tereza vyhlášena za svatou, musí katolická církev uznat ještě jeden její zázrak.
Matka Tereza byla uctívána jako ochránkyně nejubožejších z ubohých. Vyhýbala se světlům ramp, nenáviděla lichotky a pocty, nestála o poklony. Jejím osudem se stala služba: bližnímu i Bohu.
Představovala maják naděje uprostřed indické Kalkaty, kde život a smrt jako by se potkávaly na každém rohu. Stovky bezdomovců, těžce zkoušených duší toužících po požehnání, přicházely do kalkatského chrámu mocné hinduistické bohyně Kálí.
V jeho těsném sousedství mnozí z nich narazili na jiný pramen útěchy: usměvavou vrásčitou ženu ochotnou dělat společnost umírajícím. Soucitně pečovala o nemocné a opuštěné, vymývala jim rány, konejšila bolest a připravovala je na smrt. "Musí cítit, že něco znamenají, že jsou milováni," říkávala Matka Tereza.
Nejznámější římskokatolická misionářka nebyla posvátnou relikvií, ale poslušnou služebnicí boží. "Jsem jako drobná tužka v rukou božích. To On přemýšlí, to On píše. Tužka je jenom používána," znělo její oblíbené podobenství.
"Lidé se domnívají, že jsme sociální pracovnice," uvedla kdysi. "Ale není tomu tak. Sloužíme pouze Ježíšovi! Sama mu sloužím 24 hodin denně."
Začalo to ve vlaku
Stalo se to 10. září 1946: Tehdy, během cesty vlakem do východoindického Dárdžilingu, na Matku Terezu Bůh náhle seslal vnuknutí. "Dostala jsem jasný příkaz," vyprávěla později řádovým sestrám.
"Bylo mi uloženo opustit klášter a jít přímo mezi nejchudší. Žít s nimi a pomáhat jim."
Oblékla tedy bílé sárí s modrým lemováním a vypravila se do kalkatských chudinských čtvrtí plných špíny, zkázy a beznaděje. Začátky byly nepředstavitelné. Chybělo i to nejzákladnější - finance.
"Období prvních měsíců bylo nejtěžší," napsal Navin Chawla, životopisec Matky Terezy. "Tehdy jí často stékaly po tvářích slzy. Ale nevzdala se. Říkala si: musím se naučit i žebrat, bez ohledu na to, jaké ponížení to bude znamenat."
Trvalo dva roky, než obdržela povolení stát se "nezávislou" řádovou sestrou. V roce 1950 pak uznal Vatikán nový řád milosrdenství, který Matka Tereza zřídila na základě františkánských zásad.
"Každodenní povinnosti řádových sester jsou stereotypní a vyčerpávající. Věnují všechen svůj čas Bohu nebo lidem, o které se starají," řekl cestovatel Dalibor Kříž, který kalkatskou budovu řádu, šedivý třípatrový blok viktoriánského stylu v Lower Circular Road, navštívil. "Navzdory přísným regulím však sestry vypadají šťastné a řád vzkvétá."
Myšlenky matky Terezy žijí dál
Po její přísně vymezené stezce kráčí na 4000 řeholnic, společně se 450 bratry v odděleném mužském řádu. Řád spravuje síť 569 misií ve 120 zemích světa.
"S jedinou výjimkou - vzhledem ke svému postavení obývala samostatnou místnost, ale zato tu nejhorší v celém domě. V budově neměli ani jedinou chladničku a ventilátor šuměl jen v místnosti pro hosty. Všechny sestry - včetně své představené - jedly stejný pokrm, který připravovaly pro chudé."
Malcolm Muggeridge, jenž o Matce Tereze napsal světoznámou knihu Něco nádherného pro Boha, přilákal ke zbožnému řádu pozornost světa v roce 1969, kdy o něm natočil dokumentární film. Krátce poté se Matka Tereza stala mediální hvězdou.
O deset let později obdržela Nobelovu cenu míru. "Musíme říkat chudým, že si jich vážíme," prohlásila k bohatým a mocným tohoto světa při jejím přebírání. "Že byli stvořeni stejným Bohem, aby milovali a byli milováni."
Matka Tereza neměla jen obdivovatele. V roce 1995 ji tvůrci britského dokumentárního filmu, v němž ji nazvali Anděl pekla, obvinili, že umírajícím pacientům odpírá léky proti bolesti - údajně kvůli svému přesvědčení, že fyzická bolest má příznivý vliv na jejich duši.
Když se na to v listopadu 1996 otázal německý dobrovolník jedné z řeholnic, obdržel tuto odpověď: "Nejsme léčebným ústavem. Toto je místo, v němž umírající mohou důstojně opustit tento svět."
Pro většinu svých obdivovatelů byla Matka Tereza žijícím světcem.
