Povězte, jak jste žili, když byly dcery malé?
Jedním slovem pěkně. Děvčata vyrůstala v harmonickém prostředí. Neměli jsme po ruce žádné babičky, protože moji rodiče žili ve Vsetíně a rodiče manžela v Hradci Králové. Ale často jsme se navštěvovali. Chodili jsme do přírody, na houby, po hradech a zámcích. Na svátky se u nás scházela celá širší rodina. Dcery jsme vychovávali podle Desatera.
Vy jste věřící?
Jsme katolíci, ale do kostela chodíme jen příležitostně. Jaktěživ jsem neslyšela nic o hnutí Svatý Grál. Než se to stalo. Znám příběh paní Dvorské, které utekla dcera se sektářem Parsifalem – vždy jsem s ní soucítila. Svou dceru zprvu nechávala na výchovu u babičky na Moravě, zatímco ona v Praze hrála. Sama přiznala, že tam se mohla narušit pouta. Nechápala jsem, jak mohlo dojít k takovému ovlivnění mysli. Teď vím, že to možné je.
Jaké byly dcery povahově?
Chodily do kroužků a taky do skautu v Juliánově, který neměl nic společného s těmi Mravenci pana Škrly. Povahu měla každá úplně jinou. Nejstarší Katka hodně četla, byla studijní typ. Na filozofické fakultě absolvovala historii a pedagogiku. Prostřední Gabriela si po gymnáziu udělala státnici z angličtiny. Klára z nich měla nejvíc temperamentu. Dělala gymnastiku, akvabely, volejbal, chodila do sportovní školy. Maturovala na ekonomické škole, sociální pedagogiku začala studovat dálkově až při klucích.
Klára z vás dost brzy udělala prarodiče. Jak jste to vnímali?
Ano, přišla do jiného stavu už v necelých dvaceti. Narodil se Kubík, po něm Ondra a my měli velkou radost, že po třech dcerách máme vnoučky. Myslím, že jsme se jako prarodiče zapojovali do péče víc, než je běžné.
Můžete to trošku rozvést?
Když šla dcera do práce, brávali jsme si kluky na noc, bývali u nás přes víkend. Manžel, který odešel brzy po narození kluků do důchodu, je vyzvedával ze školy či školky, vodil do kroužků, k zubaři... V létě jsme s nimi trávili čtrnáct dní dovolené a v zimě jsme je zase brávali na týden do srubu pod Kralickým Sněžníkem, kde se naučili lyžovat. Volný čas jsme si bez nich už nedovedli ani představit. A když Klára pomáhala Katce pečovat o "Aničku", naši pomoc obzvláště vítala.
Kvůli Aničce jste křivě svědčila u soudu. Proč jste to udělala?
Dnes to sama nechápu. V červnu roku 2005 se mi Klára svěřila, že pomáhá Katce starat se o vážně nemocné děvčátko, které se dostalo z nějakého pekla. Svěřila mi, že jí Anička vypráví zážitky z dětství a je to něco tak děsivého, až se to nedá reprodukovat. Zážitky vyprávěné Aničkou přeposílala panu doktorovi, aby prý mohl zvolit vhodnou psychoterapii.
Copak jste neměla žádnou pochybnost?
Ani tu nejmenší. Říkala, že se musí postupovat obezřetně, aby ji nenašli lidé, kteří jí chtějí uškodit. Že bude líp, když nebudeme znát podrobnosti. A já slíbila, že podle svých sil pomůžu.
Starat se o cizí dítě s nejasnou minulostí, to je přece velká odpovědnost i riziko! Málokdo by se do toho pustil.
To připouštím, ale v naší rodině vždy bylo silné sociální cítění. Tak jsem byla vedena já a stejně jsme vychovávali dcery.
Cítíte se také jako oběť manipulace?
Ano. Byla jsem obelhána. Chodila jsem pomáhat ke Kláře a to hubeňoučké děvčátko v kapucce a bez vlásků, strádající tolika nemocemi, se mě před spaním vděčně drželo za ruku. V naději, že má po těch hrůzách nějakou rodinu, babičku. Chtěli jsme mu zlepšit alespoň poslední chvilky. Strávila u nás Vánoce 2005. Zpívalo se, hrálo na flétnu. Koncem roku 2006 mi bylo řečeno, že se Aničku podařilo lékařům zachránit a Klára si žádá o opatrovnictví.
Proto vaše dcery sepsaly smyšlený příběh o nalezenci ze Vsetína, který jste u soudu potvrdila...
Sepsaný příběh mi předala Katka s Klárou, ale nevím, kdo ho vymyslel. Původ Aničky měl být zasazen do smyšleného místa a jiného času, aby ji nikdy nemohli vypátrat lidé, kteří jí tolik ublížili. To mělo logiku. Dcery mě požádaly o svědectví. Udělala jsem to pro dobro toho dítěte a bezpečí svých vnuků.
Vy jste se vůbec nepídili, kdo je oním tajemným doktorem, který Kláře neustále radil v péči o Aničku a o syny?
My s manželem jsme dcerám stoprocentně důvěřovali. Jednou, ještě v roce 2005, když nás s Klárou přepadly pochybnosti, obtelefonovávaly jsme nemocnice a snažily se něco dozvědět. Jenže od doktora potom přišla Kláře informace, že po Aničce někdo pátrá, a pokud to nepřestane, nemůže Anička v nemocnici déle zůstat a bude ohrožena její léčba. Tak jsme toho nechaly.
Na začátku prázdnin 2006 vám Klára řekla, že odborník doporučuje přerušit načas váš kontakt s chlapci, aby se netříštily autority. I tohle jste bez mrknutí oka akceptovali?
Nebylo to postavené jako nedůvěra k nám, spíš prosba. Klára říkala, že se u Ondry objevily problémy, kluci se na nás moc upnuli, ale má na to dobrého psychologa, s nímž vše konzultuje.
Vám to opravdu nepřišlo zvláštní?
Zvláštní ano, nikdy jsme o podobném problému neslyšeli. Klára slibovala, že kluky neuvidíme jen pár dní, maximálně týdnů. Velmi jsme tím trpěli. Po klucích bylo doma najednou prázdno. Tlačili jsme na dceru, ale pokaždé to odsunula s tím, že se panu doktorovi ještě něco nezdá. Prosila, ať vydržíme. Říkala, že je to přechodné opatření. Že chce, aby z nich byli správní kluci. Neměli jsme podezření. Klára byla vzorná matka.
Vzorná? A jakpak se to projevovalo?
Děti měla vždycky na prvním místě a nepamatuju si, že by je kdy uhodila. Když chlapci zlobili, trestala je třeba zákazem večerníčku nebo zvýšila hlas. Malovali spolu na trička, na skleničky... Kubík nakreslil vážku a pak to společně přenesli na fólii a dali mi ji jako dárek k narozeninám, abych si ji nalepila na sklo. Chodili plavat, jezdili na kole, hrávali společně na flétnu...
Jenže v květnu 2007 policisté našli ve sklepě kuřimského domku zuboženého Ondřeje. Co jste si pomyslela?
Pochopitelně to byl strašný šok. Když jsem s Klárou mluvila po výslechu, řekla mi: Mamko, já jsem ulítla. Zprvu to vypadalo, že toho na ni bylo moc a ujely jí nervy. Co jsem zažila pak, když všechno začalo vyplouvat na povrch, se ani nedá vypovědět.
Dovedete si představit, že tím tajemným doktorem mohla být vaše nejstarší dcera Kateřina?
Spekulací je víc. Mě obelhávala Anička, tedy Barbora Škrlová, jak jsem se později dozvěděla. Vykládala mi, že nikdy neměla rodinu, a neustále se ubezpečovala, že ji babička "nedá". Katka ji vozila z údajné nemocnice a zase ji tam odvážela. Nikdy mi víc neřekla. Nerozumím tomu.
Znalci v chování Kateřiny zaznamenali rysy pedofilie a sadismu... K tomu nemám slov. Nevím, na jakém základě k tomu závěru dospěli, když s nimi dcera nechtěla spolupracovat.
Znala jste Barboru Škrlovou, nejzáhadnější postavu celé kauzy, o jejíž duševní zdraví se nyní znalci přou?
Někdy v polovině 90. let k nám párkrát přišla za Katkou. Štíhlounká, kudrnatá, ale vždycky jen pozdravila. Pak jsem se dozvěděla, že pracuje s Katkou v Paprsku a bydlí spolu. S Aničkou jsem si ji vůbec nespojila.
Co cítíte ke svým dcerám teď? Hněv, vztek, lítost...?
Na tuhle otázku neodpovím, protože správné pojmenování bych stejně nenašla. Vůbec mi to nedává smysl, když pomyslím, jak jsme děvčata vychovávali. Vždycky jsem si myslela, že se pod něčí vliv dostanou lidé, kteří nemají pevné zázemí, dokonce jsem to probírala s jedním odborníkem na manipulaci.
A co vám řekl?
Že oběťmi manipulace se často stávají lidé z dobrého prostředí a že dceři prostitutky a pasáka by se prý něco takového nestalo.
Pracovnice Klokánku u soudu vyprávěly, že Ondra neměl vůbec hygienické návyky, neuměl pojmenovat jídla, obléct se. Jak si to vysvětlujete?
Nechápu. Do června 2006 jsme chlapce vídali i několik dní v týdnu. Když u nás přespávali, sprchovali se sami, pomáhali prostírat, pod příbor vždy dávali ubrousek. U nás i u Kláry se často peklo, kluci milovali štrúdly a frgály.
Působíte jako silná osobnost. Chodíte k psychologovi?
Připadám si spíš slabá. Nechodím na terapie, neberu léky. Ale mám možnost konzultací se zkušeným psychologem a toho ráda využívám.
Navštěvujete dcery ve vězení?
S dcerami udržuji hlavně písemný kontakt. Klára si jasně uvědomuje, že byla zmanipulovaná, někdo ji nepochopitelně dohnal k těm hrůzám. A velice ji mrzí, že nás do toho zatáhla. Katka kontakty s námi minimalizuje, ale doufám, že se to změní.
Jaké jsou teď vztahy mezi Klárou a Kateřinou? U soudu několikrát svědčily proti sobě.
Dříve měly dobrý vztah. Teď to nebudu komentovat. S Katkou jsme si bývaly velmi blízké. Když se začala kamarádit s Barborou, uzavřela se do sebe. Vím, že měla několik let známost, ale své soukromí si přísně chránila. Byla dospělá, měla na to právo.
Nejste až příliš chápající matka?
Já jen doufám, že jednou někdo rozkryje, co za tím je. Že to nepůjde do ztracena. Zatím mám v hlavě plno otazníků, asi jako každý. Váš Bůh nenabízí nějaké vysvětlení, proč se to stalo? Bůh někdy dopouští, ale nikdy neopouští. Kdysi mi můj tatínek napsal do památníku slova: "Jen v něco věřit! V Boha, lidi, zem, v sebe a práci. Bez víry těžko býti vítězem. A člověk ztrácí." Ztratili jsme hodně. Přesto věřím...
